Nahlédnutím do statistických dat zjistíme, že od roku 1994 začali Češi „vymírat. Jinými slovy řečeno, zesnulých bylo v tomto roce více než nově narozených. Konkrétně v tomto roce zemřelo 117 373 lidí, zatímco novorozeňat bylo jen 106 579.

Počty zemřelých rok od roku klesají

A nůžky se následně dva roky rozevíraly víc a víc. V roce 1996 se počet novorozených ustálil někde kolem cifry devadesát tisíc ročně, zatímco křivka zemřelých pozvolna vykazovala pokles. Celá devadesátá léta, a to s nepatrnými výkyvy až dodnes.

Pozitivní zprávou je, že i když roční úmrtnost neustále klesá, porodnost po letech stagnace nabrala vzrůstající trend a v roce 2006 překonaly počty novorozeňat počty zesnulých. V roce 2001 se narodilo 90 715 dětí a zesnulých bylo o sedmnáct tisíc víc. Po strmém vzestupu porodnosti od tohoto roku je dnes poměr zcela opačný. V roce 2010 bylo 106 tisíc zemřelých a novorozeňat cca 117 tisíc.

Vymírání se sice zastavilo, ale...

Nepříznivý trend vymírání tak byl sice zastaven, ale vyhráno stále není. Podle už zmíněného demografa Tomáše Fialy totiž minimalistická varianta demografického vývoje předpokládá pokles počtu dětí na jednu ženu ze současných 1,5 na 1,4 dítěte. Navíc na růstu počtu obyvatel ČR se už léta „pozitivně“ odráží přírůstky migrantů, které prý by se měly postupně tenčit.

Nejčernější prognóza tak předpokládá, že počet obyvatel by u nás do roku 2050 mohl klesnout na cca 9,5 milionu a do roku 2100 pak dokonce až na 6,5 milionu lidí. Ovšem nic není černobílé a do černých scénářů stále mohou promluvit ženy, které by už podle historicky zažitých vzorců měly mít odrozeno, ale nemají. Přesto se stále nachází v reprodukčním věku a myšlenky na děti se rozhodně nevzdaly. Podle demografky Jany Vobecké jsme se totiž sametovou revolucí přelili z jednoho nelogického extrému do extrému druhého, avšak logického.