Nahlédnutím do statistických dat zjistíme, že od roku 1994 začali Češi „vymírat. Jinými slovy řečeno, zesnulých bylo v tomto roce více než nově narozených. Konkrétně v tomto roce zemřelo 117 373 lidí, zatímco novorozeňat bylo jen 106 579.

Počty zemřelých rok od roku klesají

A nůžky se následně dva roky rozevíraly víc a víc. V roce 1996 se počet novorozených ustálil někde kolem cifry devadesát tisíc ročně, zatímco křivka zemřelých pozvolna vykazovala pokles. Celá devadesátá léta, a to s nepatrnými výkyvy až dodnes.

Pozitivní zprávou je, že i když roční úmrtnost neustále klesá, porodnost po letech stagnace nabrala vzrůstající trend a v roce 2006 překonaly počty novorozeňat počty zesnulých. V roce 2001 se narodilo 90 715 dětí a zesnulých bylo o sedmnáct tisíc víc. Po strmém vzestupu porodnosti od tohoto roku je dnes poměr zcela opačný. V roce 2010 bylo 106 tisíc zemřelých a novorozeňat cca 117 tisíc.

Vymírání se sice zastavilo, ale...

Nepříznivý trend vymírání tak byl sice zastaven, ale vyhráno stále není. Podle už zmíněného demografa Tomáše Fialy totiž minimalistická varianta demografického vývoje předpokládá pokles počtu dětí na jednu ženu ze současných 1,5 na 1,4 dítěte. Navíc na růstu počtu obyvatel ČR se už léta „pozitivně“ odráží přírůstky migrantů, které prý by se měly postupně tenčit.

Nejčernější prognóza tak předpokládá, že počet obyvatel by u nás do roku 2050 mohl klesnout na cca 9,5 milionu a do roku 2100 pak dokonce až na 6,5 milionu lidí. Ovšem nic není černobílé a do černých scénářů stále mohou promluvit ženy, které by už podle historicky zažitých vzorců měly mít odrozeno, ale nemají. Přesto se stále nachází v reprodukčním věku a myšlenky na děti se rozhodně nevzdaly. Podle demografky Jany Vobecké jsme se totiž sametovou revolucí přelili z jednoho nelogického extrému do extrému druhého, avšak logického.

"Za komunistů“ rodily "dívenky"...

„V osmdesátých letech a krátce na počátku let devadesátých ženy rodily děti ve velmi mladém věku. Na konci osmdesátých let mělo padesát procent žen ve věku jedenadvacet let alespoň jedno dítě,“ konstatovala pro ParlamentníListy.cz Vobecká s tím, že to byl naprostý extrém, který do té doby v Česku nikdy před tím nebyl.

V jedenadevadesátém roce pak podle statistiků začíná docházet k poklesu počtu nově narozených dětí, který nabíral na strmosti. Zatímco v roce 1990 se u nás narodilo 130 564 dětí, v roce 1996 to bylo už jen 90 446.

„V průběhu posledních dvaceti let došlo totiž ke změně časování rození dětí,“ vysvětluje Jana Vobecká propad v počtech narozených dětí. Připomíná, že po roce devadesát došlo k zásadní transformaci společnosti. Do sametové revoluce bylo budování nezávislosti jednotlivce podporováno státem. Ovšem tato podpora byla téměř výhradně spojená se založením rodiny.

Dnes se „staví“, pak teprve rodí

„Začátek nezávislého života byl tak v osmdesátých letech v podstatě spojený s tím, že člověk uzavře sňatek, ve vzniklém manželství bude mít okamžitě dítě a tím pádem získá byt, tím se z něj stane stabilní pracovník, získá levnou půjčku a tak dále. Čili pro mladé to byla obrácená a ne úplně logická sekvence v uvažování o tom, co je to osamostatnit se,“ popisuje odraz posledního desetiletí socialismu do křivky narozených dětí Vobecká.

„Čili v osmdesátých letech bylo založení rodiny cestou k samostatnosti. A teprve potom přišlo to ostatní. Zatímco po roce osmdesát devět v tržním hospodářství, které se tu rozvinulo velmi rychle, tento systém funguje úplně opačně,“ vysvětluje zlom v křivce počtu narozených dětí po roce jedenadevadesát Vobecká.

„Tam došlo k tomu, že se mladí nejdříve začali snažit zajistit se do života. Došlo tak ke změně životní strategie v tom směru, že nejdříve je tu snaha zajistit svůj osobní lidský kapitál,“ míní Vobecká. V reálu se tak potenciální rodiče podle ní snaží nejdříve o vzdělání, jazyky, praxi, kariérní a tím i finanční růst. „A v neposlední v řadě se do poklesu narozených dětí promítá i rozšířené užívání hormonální antikoncepce,“ doplnila Vobecká.

Pořád se dá ledacos dohnat

To, že v roce jedenadevadesát došlo k prudkému zlomu v počtu narozených dětí však podle ní neznamená, že pomyslný výpadek devadesátých let je zcela nezvratným trendem. Jde jen o to, že ženy (sedmdesáté ročníky a mladší), které měly rodit v „útlém“ věku, podle logiky konce osmdesátých let, odložily rození dětí na pozdější věk a onen propad začal být „doháněn“ v jedenadvacátém století. Zkrátka extrémně mladé matky střídají ženy ve zralém věku.

A tak když v roce 2000 se narodilo ještě jen 90 910 dětí, v roce 2008 už to bylo 119 570 dětí. Jenže v roce 2008 přišla první ekonomická krize a s lehkým útlumem je zde dodnes. A co víc, prý se na nás valí ještě větší než doposud, hrozící zdlouhavým vývojem. A pravda je, že od roku 2008 zaznamenáváme rok po roce pokles nově narozených dětí - v roce 2009 o asi tisícovku a v roce 2010 o další.

Jen ta krize kdyby nebyla

A přesto, že se počet obyvatel i v prvních třech čtvrtletích 2011 zvýšil téměř o šestnáct tisíc na 10,548 milionu obyvatel, zasloužili se o přírůstek opět především přistěhovalci ze zahraničí. Porodnost oproti loňskému roku totiž opět poklesla. Za prvních devět měsíců loňského roku se narodilo 83,3 tisíce dětí, což představuje o 5,7 tisíce dětí méně, než ve srovnatelném období v roce 2010.

Že se už několik let ve všech pádech skloňovaná krize může podepsat, a patrně i podepíše i na porodnosti, potvrzuje i Vobecká. „Souvisí to právě s už zmíněnou logikou toho, že dítě přichází poté,  co se rodička či rodiče zabezpečili pro budoucnost. A ta se zdá být nejistá, zejména pokud jde třeba o možnou ztrátu zaměstnání a podobně,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Vobecká.

I tak však není podle ní vše ztraceno. Ačkoliv totiž věk prvorodiček v ČR stoupá, stále nedosáhl úrovně běžné v západních zemích.