Nadčasový humanismus je podle něj schopný vést lidstvo k trvale udržitelné a reprodukce schopné společnosti. S ParlamentnímiListy.cz si však Vlastimil Podracký povídal i o dalších oblastech - mimo jiné i o situaci v ÚSTRu.

Jak vnímáte současné politické dění v zemi? Domníváte se, že se nenachází někde na křižovatce, tak jak o tom hovoří mnozí další? A pokud ano, proč tomu tak podle Vás je?
Finanční krize odkryla daleko hlubší krizové jevy celé evropské civilizace. Jedním je zdlouhavá krize civilizační, spočívající ve fyzické degradaci evropských etnik. Především jde o vymírání, které má za následek málo mladých lidí a armádu starců, kteří si vymohli kdysi velké důchody a vyspělé, téměř bezplatné zdravotnictví. Každých deset let se náklady na zdravotnictví zvyšují na dvojnásobek, důchodců jsou dva miliony v desetimilionovém národě, a bude hůř. Také zdravotní problémy mladých lidí se generace od generace zvyšují. Je mnoho podobných nepříznivých trendů, možná méně viditelných. To se nemůže obejít bez následků v ekonomické oblasti.

Ano, ale potíže se zaznamenávají nejen u nás, ale i ve světě…
Tak a to je ten druhý problém, o kterém jsem chtěl hovořit. Je jím nezvládnutá globalizace. V uzavřeném státě se dříve totiž snadněji kontrolovaly zisky z podnikání a vymáhaly daně. Dnes otevřenými hranicemi uniká asi 100 miliard daní tím, že zisky se vyváží, ačkoliv byly pořízeny u nás a servis prováděl náš stát. Podobné je to s odchodem průmyslu do rozvojových států s daleko levnější pracovní sílou a dovoz výrobků z těchto zemí, což zvyšuje nezaměstnanost. Zatímco v uzavřeném státě bylo možné, aby z vyspělých technologií a vyšší produktivity práce měl stát svůj podíl, v otevřeném světě prostě peníze běhají světem a všechny ty obrovské zisky zůstávají téměř výlučně v soukromých rukou. Přitom na výzkumy moderních technologií mnohdy přispívají státy, ale nakonec zisky zůstávají v daňových rájích.

Jenže, jak z toho tedy ven? Náhradní společenský systém zatím stále asi neexistuje?
Tyto krizové jevy se nepřekonají jen tak snadno a chápu, že se mluví o nějaké změně, která by měla přijít a všechno vyřešit. Ale jak, to nikdo neví. Sliby zářných zítřků na dluh samozřejmě jsou jen populistickou rétorikou levicových „kouzelníků“. Každá taková řeč je viditelně nezodpovědná a podobá se zaříkávání voodoo, aby shůry něco samo od sebe spadlo. Když se někdo zeptá, kde na to vezmou, tak mají jen rétorické obraty a odsudky druhých, případně dehonestaci zodpovědných.

Hlavním obratem bude muset být nové úspornější myšlení, méně rozhazování, zajištění zaměstnání pro mladé a vyřešení globalizačních úniků daní. To prozatím. Řešení civilizační krize čeká na svůj velký obrat, na epochální změnu. Bez ní nemáme naději. Osobně jsem o tom mnohokrát referoval, naposledy ve své knize Nadčasový humanismus.

Stejně jak ve světě, tak i v Česku lidé stále hlasitěji kritizují poměry, nadávají a zlobí se v diskusích na internetu i v hospodách. Přesto otevřeně svůj nesouhlas s kroky vlády, které se jim nelíbí, u nás najevo nedají. Domníváte se, že to souvisí opravdu s naší českou mentalitou?
Cizinci často kritizují u nás jakousi přepolitizovanost. Prostě politických diskusí je až moc, méně už je politické práce. Lidé budou jen mluvit, ale do politických stran poctivě pracovat nepůjdou. Ono by se totiž ledacos vyřešilo, kdyby byly veliké politické strany a lidé v nich pracovali. To by byla potom ta opravdová demokracie, po které se volá.

Ale místo toho většina lidí jaksi spoléhá na druhé, na stát, na „někoho“, že všechno vyřeší. Myslím si, že to je určité plebejské myšlení podpořené zvykem z komunistického režimu, který lidem nedovolil se angažovat, umožnil ono skryté remcání, a na druhé straně z lidí sejmul zodpovědnost. Lidé možná vzpomínají na rajské doby komunistického režimu, kdy za ně druzí nesli zodpovědnost a od nich chtěli jen poslušnost. Takové paradigma bylo pohodlné. Dnes na to ale doplácíme.