Údaje o výši mzdy tajemníka prezidenta Ladislava Jakla, vicekancléře Petra Hájka a šéfa protokolu Jindřicha Forejta přinesly Lidové noviny, kterým částky na základě jejich úspěšné správní žaloby poskytla Kancelář prezidenta republiky. Lidé z řad různých aktivistů a novinářů, a dlužno dodat především názorových oponentů těchto prezidentových mužů, se často pouštěli do laciných soudů a tvrdili, že by si prý zasloužili platy několikanásobně nižší.

Tajemník prezidenta a ředitel politického odboru jeho kanceláře Ladislav Jakl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz upozorňuje, že po platech jiných úředníků, anebo třeba i spolupracovníků exprezidenta Havla se nikdy nikdo neptal. Jeho názoroví odpůrci z něho chtějí udělat nenažraného papaláše, kterému díky tomu vyhrožují různí primitivové, že ho přijdou zastřelit nebo oběsit.

Co soudíte o tom křiku různých aktivistů a novinářů, že lidé mají právo znát výši vašeho příjmu?

Předně jsem jim vděčný, protože některé noviny si díky tomu všimly, že existuji. V posledních týdnech mě notoricky z přehledů kandidátů, anket a průzkumů vynechávali. To mi udělali radost, že na mě myslí.

Zadruhé mě baví, jak na toto téma naskakují i takoví, co by měli raději mlčet. Třeba takový skinhead Fendrych z Týdne, bývalý politik zkrachovalé a zadlužené ODA, který si dnes hraje na nezávislého novináře, horuje za zveřejnění mých příjmů, ale nějak si nevzpomínám, že by dával do novin své příjmy v době, kdy byl náměstkem ministra vnitra.

Ale hlavně: podle mne soud nesmí dovolit, aby se s informacemi o příjmech hrála politická hra s cílem poškodit vybrané lidi. Nelze vyzobávat jednotlivce na přání politických aktivistů a poštvat na ně dav jen proto, že chodí do práce, snaží se ji dělat co nejlépe a mají příjem stanovený předpisy platnými pro celou státní sféru, na něž nemají žádný vliv.

Stát může přijmout jiná pravidla pro nakládání s osobními platy svých zaměstnanců. Když se to někomu nelíbí, nemusí do státní služby vstoupit, nebo při novém zavedení takových pravidel si může říct, že raději odejde. Zde takovou možnost ale dnes nikdo nemá. Zveřejňují se informace zpětně i u těch, co by třeba raději ani do úřadu nešli, protože mají své důvody neříkat vše svému okolí. Pravidla mají být předem známá a pro všechny stejná.

Po Havlových lidech se nikdo neptal, tak si člověk mohl myslet, že to je právní stav. A on najednou není. Na přání těch, co vám chtějí ublížit. A pošvat primitivy, kteří mi píší, že mě přijdou zastřelit, oběsit nebo umlátit. Já to snesu, ale má to platit pro všechny státní zaměstance nebo pro žádného.

Jaké byly důvody vašeho odmítání tohoto kroku?

Za instituci jsem nic odmítat nemohl, do toho jsem neměl nárok mluvit. Ta to odmítala, protože měla oprávněné pochybnosti, že je vlastníkem osobních dat zaměstnanců. A já za sebe? Víte, co je zajímavé? Z mnoha tisíc jmenovaných státních zaměstnanců jsem byl jediný, koho se novináři na odměny ptali. Jediný. To mi nepřišlo spravedlivé.

Proč podle vás mnoho lidí neumí přijmout fakt, že vysoký státní úředník pobírá více peněz než třeba skladník nebo prodavačka?

Většina lidí tomu dobře rozumí. Navíc za loupání stromů nastojato si člověk na Šumavě vydělá třicet tisíc denně. Ale já bych to nedělal, bojím se výšek. Vydělám si přes padesát, ve čtvrtletí o něco víc měsíčně čistého, polovinu dám za bydlení, mám čtyřčlennou domácnost, nic jsem nezdědil ani nerestituoval, nemám chalupu, chatu ani byt, mám devět let starou oktavii a na dovolené jsem byl před čtyřmi lety naposled.

Mnoho lidí se má daleko hůř, znám jich takových dost. Ale lidé mají často divné představy o životech druhých, které znají třeba jen z televize. I brigádník si někdy vydělá za týden víc než já. V soukromém sektoru bych okamžitě bral nejméně trojnásobek, nabídek jsem měl vždy dost. Mně ale v životě nikdy nešlo o peníze. A teď ze mě dělají nenažraného papaláše. Kdo mě zná, popadá se za břicho. Na recepci jsem dobrovolně v životě nebyl a nejlíp mi je v triku a sandálech u piva v třetí cenové.