Svatý otče,

tímto otevřeným dopisem se na Vás obracíme jako na nejvyšší autoritu římskokatolické církve, vedeni svým svědomím a též citem pro minulost a její souvztažnost k budoucnosti. Jako občané České republiky chceme vyjádřit údiv nad společným záměrem římskokatolické církve a naší současné vlády převést značné nemovité majetky patřící českému státu do soukromého vlastnictví římskokatolické církve. Kromě těchto nemovitostí, jejichž cena je odhadnuta na 75 miliard korun českých, má ČR po třicet let splácet finanční úhradu, která s inflací může dosáhnout dalších 96 miliard korun českých. Legislativní proces k přijetí zákona, který tento převod zaručí, už probíhá, navzdory nesouhlasu osmdesáti procent občanů naší republiky.

Vztah obyvatel Čech a Moravy vůči římskokatolické církvi prošel v průběhu staletí mnoha zvraty, které dramaticky ovlivnily naše dějiny. I dnešní občané České republiky  stále nesou ve své historické paměti poselství Mistra Jana Husa, upřímného a statečného reformátora. Kazatele, který za svou oprávněnou kritiku pokleslých mravů a praktik římskokatolické církve neváhal zaplatit životem. Jím inspirovaní následovníci – kališníci – dokázali obhájit Mistrův odkaz i proti čtyřem křížovým výpravám a domohli se práva přijímat pod obojím způsobem. Teprve o dvě stě let později, po porážce stavovských vojsk v bitvě na Bílé hoře, nastoupila v našich zemích trestná vlna rekatolizace, elita protestantské šlechty a měšťanstva byla vyvražděna nebo donucena k exilu a jejich majetky byly převedeny pod novou římskokatolickou vrchnost. Vyhoštěnci v exilu a ani jejich potomci se nikdy nedočkali náhrady za své zabrané majetky. Až reformy habsburského císaře Josefa II. zrušily cenzuru knih a umožnily obyvatelům svobodnou volbu náboženství. Současně majetky, které držela římskokatolická církev, získaly veřejnoprávní charakter, takže církev s nimi už nemohla volně nakládat. Po založení demokratické Československé republiky se i správcovství římskokatolické církve umenšilo o rozsáhlé nemovitosti zabrané ve prospěch rolníků první pozemkovou reformou (v roce 1919) a posléze její revizí (v roce 1947). 

Zakladatel Československé republiky Tomáš G. Masaryk byl humanistický myslitel, který se ve svém filozofickém díle i svými skutky přičiňoval o svobodu názorů a vyznání. Jako první evropský státník ústavně zrovnoprávnil i judaismus. Mravní odkaz Tomáše G. Masaryka a jím zdokumentovaný smysl českých dějin se staly tradicí, oporou a pojítkem i v dobách zlých. V letech nacistické okupace za Druhé světové války a později v období komunistické diktatury a během sovětské okupace byly Masarykovy demokratické ideály šířeny ilegálně a ovlivnily i další generace. Proto dnes působí tristně, když se česká vláda těmito odkazy slovně zaštiťuje, ale prakticky je popírá svými skutky. Chystaný zákon o převodu státních majetků do soukromého vlastnictví římskokatolických (a dalších církevních) subjektů nemá etické, historické a ani právní podklady a koliduje s Ústavou České republiky, neboť protežuje zájmy menšiny proti právům většinové společnosti.  

Po pádu komunistického režimu měla římskokatolická církev veliké sympatie a počet věřících v naší zemi vzrostl. Brzy se však ukázalo, že tento morální kredit není podložen snahou církevních představitelů o obrodu duchovních hodnot a že jim jde především o získání majetků a tím i mocenského vlivu. Mnohaletý soudní spor o určení vlastníka korunovační katedrály Sv. Víta, který nakonec stát vyhrál, vnímala většina obyvatel jako snahu římskokatolických hodnostářů o přepisování a vyvlastňování českých dějin. Obdobně veřejnost vnímá i dnešní úsilí římskokatolické církve o „restituci“ majetků údajně ukradených v době komunistického režimu. Návrh zákona, který je dnes předložen ke schvalování Parlamentu ČR, však prolamuje rozhodné datum (25. únor 1948) a zahrnuje do převodu i rozsáhlé nemovitosti, které římskokatolické církvi odňal už Josef II. a následně pozemkové  reformy z let 1919 a 1947. Pobouření obyvatel Čech a Moravy lze sledovat i statisticky, věřících rapidně ubývá a v současnosti je jich v celkové populaci méně než 10 %.

Duchovní obroda národa v tom smyslu, jak ji římskokatolická církev před více než dvaceti lety proklamovala, se tedy nesplnila. Naopak roste pohrdání vůči římskokatolické církvi a vůči jejím vrcholným hodnostářům měrou, která v moderních dějinách národa nemá obdoby.

Mohli bychom tuto situaci pokládat jen za „lokální“ záležitost, ale pohled do okolních zemí ukazuje, že je obecnější. Se smutkem si uvědomujeme, že skutečné křesťanské principy ve smyslu evangelií, ke kterým se Evropa dosud hlásí, se dnes stávají jen etiketou na prázdné láhvi, z které již živá voda zmizela. K čemu bude církvi bohatství, když ztrácí skutečnou autoritu? Čím chce inspirovat? Jak chce věřící pozvedávat na duchu, když i v kostelech káže o majetcích, které potřebuje, zatímco občané chudnou a státy jsou zadluženy?

Pod rouškou ekumeny navíc římskokatolická církev v Čechách korumpuje i malé církve a náboženské společnosti, když jim slibuje z budoucího zisku drobky. Většina obyvatel Čech a Moravy je však dnes bezkonfesní. A bude jich stále přibývat, neboť skutečná víra nepotřebuje prostředníka, je to dar, s kterým se nedá kupčit, protože sídlí v srdci a nikoliv v chrámech.

Češi a Moravané už kdysi prošli násilnou rekatolizací a nezlomilo je to. Smysl dějin národa nelze přepsat ani popřít, pokaždé se znovu vynoří, ozřejmí a utuží. Hrdost národa se nedá ukrást, tak jako pole a lesy. Zákon o převodu majetků, o jehož přijetí tak usilujete, nezajistí, že Češi přilezou po kolenou do kostela, ani nezpůsobí to, že naše děti usednou do církevních škol. Ten výhledový předpoklad je mylný, neboť podle naší demokratické ústavy veškerá moc vychází z lidu, takže už zítra mohou předkladatelé zmíněného zákona stanout před soudem. Trestní oznámení na ně už podalo několik desítek občanů České republiky.

Omluvte tón tohoto dopisu. Jde o vyjádření zásadního odporu k politice Vatikánu a kdyby se zde mohl podepsat každý český občan, který s ní nesouhlasí, četl byste několik milionů jmen.

S pozdravem

Lenka Procházková (spisovatelka, novinářka)
Václav Dvořák (režisér - dokumentarista)
Mojmír Grygar (historik, bohemista)