S poradcem premiéra Martinem Římanem jsme si povídali v kanceláři, které se mezi starousedlíky Úřadu vlády říká "šloufovna" podle toho, že v ní sedával i někdejší poradce expremiéra Miloše Zemana Miroslav Šlouf. 

Jak moc se vás týká politika, z níž jste hodlal odejít tím, že jste nekandidoval do sněmovních voleb?

Tak politika se mě týká víc, než jsem si myslel, že se mě po volbách týkat bude. I když teď je to samozřejmě v jiné rovině, než když jsem byl ministrem či poslancem. Teď je to daleko spíš v rovině přemýšlení o politice, než dělání politiky. 

Nicméně nekandidoval jste ve volbách, co jste měl v plánu. Chtěl jste z vysoké politiky odejít? A jestliže ano, už jste měl plány co pracovně dál?

Ano, dá se říct, že jsem odchod z vysoké politiky plánoval a už jsem zvažoval několik pracovních nabídek, ale výsledek voleb a Petr Nečas premiérem mé plány změnili.

Co na to manželka?

No nebyla ráda. Věřila, že už to končí. Nakonec, zvažované nabídky práce jsem volil i s ohledem na rodinu, abych byl blíž k domovu.

Kdy jste se dozvěděl, že budete šéfem poradců premiéra?

V červnu, hned jak se začala sestavovat vláda, tak už to bylo jasné.

A co to obnáší, být šéfem poradců premiéra?

Obnáší to hlavně jednu pravidelnou činnost, a to je příprava na zasedání vlády pro premiéra, protože tu hromadu materiálů k jednání není v silách jediného člověka přečíst. A i když všechny materiály, které se dostaly na vládu, prošly připomínkovým řízením, vyjadřovala se k nim řada institucí a úradu, ať už státních či zájmových, tak pořád je tam co hledat. Pořád je tam co najít, co třeba není úplně v souladu s programovým prohlášením vlády, s jejím přemýšlením o tom, jak by se věci měly řešit. A premiér samozřejmě potřebuje mít pro ta jednání nějaké executive summary, nějaké shrnutí. Čili to je pravidelná každotýdenní činnost, která zaměstnává celý ten asi desetičlenný poradenský tým. Pak samozřejmě poradce premiéra přijímá návštěvy, které premiér usoudí, že nestihne přijmout, a u kterých usoudí, že nejsou tak absolutně zásadní, aby musel hledat čas tam, kde ho má tak jako tak málo. To jsou takové dva hlavní úkoly poradce. A pak je ještě třetí, a to je to přemýšlení o politice, hledání východisek a závěrů z daných politických situací.

Čili poradce premiéra je studnicí nápadů či informací pro samotného premiéra, ne pro vládu...

Ne, to jsou opravdu poradci jen premiéra, nikoliv vlády.

Je být šéfem poradců premiéra práce, která sama o sobě uživí?

Pokud nejste moc náročný, tak ano (smích). Ale vážně. Ano, dá se tím uživit.

Dá se to srovnat třeba s příjmy poslance?

Je to méně.

Jak často jste v Praze?

Tři čtyři pracovní dny. Začínám v půl osmé ráno a končím třeba v deset večer.

Jaký je premiér Nečas?

Tenhle premiér je velmi systematický člověk.

Říkáte tenhle, znamená to, že jiný premiér systematický nebyl?

Tak třeba Mirek Topolánek byl z úplně jiného těsta. On absolutně neměl takový ten úřednický „zicflajš". Nečas je daleko více systematickým úředníkem, čímž se cítím být taky, a to mi vyhovuje.

Jak vnímáte všude prezentované přestřelky Nečas versus ministr Miroslav Kalousek?

Především si myslím, že v posledních týdnech ten problém přestal existovat. A to, co bylo před tím, bylo spíše nedorozumění. Teď si opravdu myslím, že si to sedlo.

Řekne-li se Kalousek, naskočí škrty. Mnoho kritiků si myslí, že „škrtací" reforma spíše ekonomiku utlumí, než by jí pomohla nastartovat růst.

Já si to nemyslím. Miloš Zeman tady zavedl tendenci, která se chytla, protože je snadná na interpretaci, že čím víc peněz se do systému nalije, tím je to prorůstovější. A teď se ukazuje, že to tak není. USA nasypaly do systému obrovské prostředky a mnoho jim to nepomohlo. Německo bylo daleko střízlivější a je na tom dnes podstatně lépe. Je to jednoduchý mechanismus. Když potřebuje stát peníze do systému, půjčuje si od bank. Banky zemím typu USA, Německo ale i Česko velmi rády půjčí, protože jsou to solidní klienti a je to bezpečná investice. Když ale banky půjčí státu, tak také mají ty banky jen konečné množství peněz a nemají pak v takovém objemu na půjčky soukromému sektoru. A když ten nedostane půjčky, nemůže se rozvíjet a tím se nerozvíjí ekonomika. Čili střízlivější státní politika znamená, že bankám zůstanou peníze a budou muset hledat projekty pro financování soukromého sektoru a tím bude tažen ekonomický růst.

Byl jste ministrem dopravy.  V souvislosti se současným ministrem resortu Vítem Bártou se v poslední době mluví o řadě rozhodnutí, která sotva spatří světlo světa, jsou stažena. Jak vnímáte tenhle problém vy? 

Především ministr Bárta se s nástupem do ministerstva dostal do strašně obtížné situace. Rozpočet tohohle ministerstva byl nastaven v investicích na nějakých sto miliard korun a v současnosti se má tahle částka během dvou let dostat na pouhých 50 miliard. To je naprosto bezprecedentní situace, kterou dosud žádný jeho předchůdce nezažil a je to pro toho ministra skoro neřešitelné. A z tohohle pohledu bych řekl, že to má z celé vlády nejtěžší a osobně bych mu dal ještě nějaký čas hájení.

Resort dopravy, to jsou i dráhy. Vy jste na nich zažil stávku, měl jste své plány, kam firmu posunout, jak ji hodnotíte dnes?

Mám-li to říct upřímně, pak si myslím, že dráhy jsou ztracený podnik. V devadesátých letech se tu promarnil moment, kdy se z nich dala udělat malá, ale šikovná fungující firma. Zůstal moloch, který se sice rozdělil pod socialistickými vládami na X podniků, čímž se financování ještě víc znepřehlednilo. Tehdy jsme věděli, že dráhy dostávají od státu pět a půl miliardy korun a teď už to není nikdo schopen spočítat, co platí ministerstvo, co platí kraje, kolik se dává Cargu, ale je to X-krát víc než oněch pět miliard. Tehdy nám tahle částka připadala jako strašné množství peněz, dnes už ta částka neznamená nic. Strkat něco mezi patnácti až dvaceti miliardami do černé díry, nemyslím si, že jsme tak bohatí.