Ve Sněmovně se zákon projednával několik měsíců, bylo kolem něho mnoho vzrušených diskusí, konaly se odborné semináře s velmi různou skladbou odborníků. Sociálnědemokratičtí poslanci zákon nakonec nepodpořili. Všichni, kteří byli přítomni, se zdrželi hlasování. Myslím, že to nebylo správné.

Jde totiž o první, avšak zásadní krok směrem k reformám (změnám), které mají zlepšit péči o děti, o něž se nemohou starat vlastní rodiče. Ve sněmovní a částečně i mediální debatě se transformace velmi složitého a mnohovrstevného systému soustředila mnohdy na to, zda se mají či nemají rušit kojenecké ústavy. A to i přesto, že se o tom návrh novely ani nezmiňuje.

Zákon má nově definovat smysl a cíle sociálně-právní ochrany dítěte: „Předním hlediskem sociálně-právní ochrany je zájem a blaho dítěte, ochrana rodičovství a rodiny a vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči. Přitom se přihlíží i k širšímu sociálnímu prostředí dítěte.“ Na první pohled je to banalita, ale v českém prostředí sociálních pracovníků a zaměstnanců ústavních zařízení a soudů vůbec není zvnitřnělá skutečnost, že práva dětí je třeba vykládat v souladu s právem na rodinný život. Současná dikce zákona a především praxe tuto prostou pravdu neodráží. V posledních letech byla Česká republika opakovaně odsouzena Evropským soudem pro lidská práva za nepřiměřený zásah do rodinného života, tedy za nevhodný způsob ochrany dětí. Výbor pro práva dítěte, kontrolní mechanismus Úmluvy o právech dítěte (OSN), kritizuje kromě mnoha jiných skutečností příliš vysoký počet dětí umístěných v ústavní výchově v České republice. Na úskalí procesu umístění dítěte do ústavní výchovy a zejména na nepřípustné důvody tohoto umístění upozorňuje již delší dobu také judikatura českého Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR. Ten jasně stanovil, že „Důvodem pro nařizování ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry.“ (http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf)