Jde o publikaci Mezi Prahou a Mikulovem české historičky Kateřiny Čapkové. Kniha, které je editorkou, má být první fundovanou historií Židů a je určena pro zahraničí. „Kateřina Čapková představila své revizionistické názory už v dubnu roku 2018 v rozhovoru pro deník Právo, kde řekla: ‚A pak je tu problém české spoluviny. Příběh holocaustu Židů se u nás vypráví jako výlučně nacistický zločin. Což je také problematické a brzy vyjdou publikace, které tento výklad pozmění. Americký historik Benjamin Frommer připravuje knihu o zavádění protižidovských nařízení za protektorátu, o podílu městských úřadů na ghettoizaci Židů, k níž někde docházelo dříve, než to nařídili Němci…‘ Ve stejném rozhovoru dále lituje, že ‚většinové obyvatelstvo‘ si nechce přiznat svou spoluvinu. Tvrzení, že protektorátní vláda nevzešla ze svobodných voleb, označuje za ‚nacionalistický výklad protektorátních dějin‘,“ uvádí Cerman.

Podle jeho slov je svalování viny za holokaust obecnější tendencí americké historiografie, která jen odráží šířící se nenávist k národům východní Evropy. Připomíná tak interpretaci historika Wolfa Grünera či historika Benjamina Frommera, který se také ujal kapitoly o holokaustu v zde diskutované knize „Mezi Prahou a Mikulovem“. „Věřím, že německá ambasáda souhlasila s prezentací této knihy bez znalosti revizionistických názorů Kateřiny Čapkové a nevěda o skutečném obsahu této publikace. Já už jsem si zmíněnou kapitolu přečetl,“ uvedl Cerman.

„Samozřejmě mě zajímalo, o kterých spontánně vytvořených ghettech, jež měla vznikat v Čechách bez německého příkazu, to Frommer vlastně mluví. Nic nově objeveného v knize není. Frommer skutečně mluví o třech údajných ghettech, jež vznikla již před Terezínem. Předně je to Mladoboleslavský hrad, kam byli Židé soustředěni už v roce 1940. Tady ovšem sám Frommer tvrdí, že se tak stalo na základě rozkazu jičínského oberlandrátu. Pak mluví o Třešti na Vysočině, kam byli vystěhováni Židé z Jihlavy, a konečně o Uherském Brodě, kam měli být vystěhováni Židé ze ‚zlínského regionu‘. I zde ovšem sám Frommer tvrdí, že se tak stalo na příkaz oberlandrátů,“ dodal Cerman.

„Nový obraz holokaustu jako českého díla je podpořen jen manipulativní stylistikou, kdy autor nepodává ani základní rámcové údaje o okupační správě a hlavních meznících, které by čtenáři umožnily učinit si celkový přehled. Místo toho jej zahlcuje spoustou jednotlivých příkladů, jež čtenáře manipulativně posouvají ke kýženému závěru. Chybí výklad o vnějších podmínkách, což pak připouští hledat vysvětlení jen ve vnitřních morálních motivech zlých Čechů.
Předně tu zcela chybí jakékoliv vysvětlení o dvojí okupační správě – německé a české, o zániku samosprávy i o německé kontrole rozhodovacích procesů. Absenci institucionálního kontextu nahrazuje Frommer příběhem o trvající nenávisti Čechů k Židům, která stále sílila a sílila, až nakonec vybuchla otevřeně po Mnichovu a pokračovala po okupaci, kdy německé orgány konečně umožnily Čechům uskutečnit to, po čem sami na lokální úrovni dávno toužili. Nenávist dokazuje citacemi z pamětí židovských přeživších, u kterých zcela mění jejich smysl,“ uvedl.

Podle něj také dochází ke vzbuzování dojmu návaznosti na první republiku. „Manipulaci Frommer sám napomáhá řečmi ‚o druhé republice‘. Na stejném zasedání tato vláda rozhodla o zrušení ministerstva obrany. Stalo se to také ze svobodné české vůle? Přitom se, myslím, dopustil hrubé chyby, protože při výkladu o uplatnění norimberské definice Žida nerozlišil německé a české Židy. Pro německé Židy platila okamžitě se zavedením protektorátu, zatímco definice v nařízení říšského protektora z 21. VI. 39 se vztahovala na české Židy. To, že konečné slovo v takových opatřeních měli Němci, zakrývá Frommer tím, že nesděluje, že návrhy ‚české vlády‘ na definici Žida vůbec nevstoupily v platnost. Samozřejmě taky neuvádí, že ‚česká vláda‘ navrhovala definici mírnější než norimberské zákony,“ dodal Cerman.

„Frommerova teze o českém holokaustu není založena na nových objevech, ale na manipulativní stylistice, která pracuje s obecnými pojmy, zobecňováním a selektivním výběrem příkladů a manipulativní prací s memoáry přeživších. Ztotožňování české veřejnosti s fašisty a vlajkaři je v rozporu s fakty, teze o sílící nenávisti je v rozporu se slábnoucím vlivem českých fašistů na veřejnost. V protektorátu rozhodovali okupanti a mechanismus, jakým je měly místní iniciativy a místní úřady nutit k antisemitským opatřením, není vysvětlen. Místo toho je čtenář zavalen spoustou příkladů, jež mají hlavně šokovat a připomínají ‚jump-scare‘ mechanismus béčkových hororů. Ani není objasněno, proč by měly případné souhlasy ‚místních úřadů‘ s takovými opatřeními vyjadřovat většinové mínění Čechů. Zajisté existovali čeští fašisté i čeští arizátoři, ale byli to jen okrajoví příštipkáři, ne iniciátoři, ani hlavní hnací síly perzekuce Židů za okupace. Manipulativní soustředění na jejich činnost, při přehlížení všeho ostatního, nevede k lepšímu pochopení holokaustu, ale k zastírání faktorů, které skutečně rozhodovaly. Frommer a Čapková se pokusili ‚vyrobit‘ Čechům jejich fašistickou minulost, ale myslím, že bychom jim za to neměli být vděční,“ uzavřel Cerman.