„Miloš Jakeš? Šedivý úředník v šedivé době. Jediné, co mě na něm tenkrát v osmdesátých letech zaujalo, byl fakt, že byl absolventem Baťovy školy práce, nastoupil ve Zlíně v roce 1937. Kdyby nebyl vybrán v roce 1987 na pozici generálního tajemníka strany, nikdo by si na něj dnes nevzpomněl. Tím aktem se dostal na ‚výsluní‘ tehdejších dějin a poté, co nebyl schopen pochopit dějinné procesy nastartované Gorbačovem, ho situace semlela a krátce po komunisty iniciovaném převratu v listopadu 89 odstoupil, nedlouho poté byl vyloučen z rodné strany a dalších třicet let žil skromně jako pražský důchodce. Zdraví i intelekt mu bůh zachoval a byl schopen i ve vysokém věku vystupovat před veřejností a komentovat aktuální události, byť ze svého úzce zaměřeného stranického pohledu,“ shrnuje několikanásobný bloger roku Ladislav Větvička a zamýšlí se.
„Co k němu říci? Nemám k němu jako k politikovi nejmenší sympatie. Promrhal dobu, která mu byla určena. Nicméně, budu-li upřímný, tak nekradl. Je to málo nebo moc v dnešní době? A rozhodl se nepoužít silové složky proti lidem. Je to málo, když to porovnáte s jeho kamarádem Ceaucescem? A nezůstaly po něm dluhy. Tak snad mu to tam nahoře někdo přičte k dobru. Ale on v nebe stejně nevěřil, tak mu to asi moc platné nebude. Ale říká se, že o lidech čerstvě opustivších tento svět se nemá mluvit zle, tak jsem se snažil najít to lepší…,“ uzavírá Ladislav Větvička.
Spejblovský umíráček čtyřicetileté vlády jedné strany
„V poslední době se setkávám s natolik kladnými náhledy řady jinak zcela soudných lidí na Miloše Jakeše, že bych je před třiceti lety musel považovat za vrchol absurdity,“ zamýšlí se i spisovatel Bruno Solařík a přiznává. „Ještě horší je, že dnes s těmi názory do jisté míry souzním i já sám, což bych tenkrát před třemi dekádami vnímal už vyloženě jako silvestrovskou anekdotu z Ein Kessel Buntes,“ říká a vysvětluje.
„Podstatou těch nečekaně kladných náhledů je zjištění, že v projevech a rozhovorech z posledních pěti let vyslovil komunistický praděd Jakeš celou řadu geopolitických postřehů (jak o konci sovětského bloku, tak o povaze jeho západního přemožitele), které mají kupodivu hlavu a patu. Zvlášť přeludně se to vyjímá ve srovnání s jeho slavným projevem z Červeného Hrádku ze 17. července 1989. Ten se přece stal pro celou jednu generaci Čechoslováků kanonickým symbolem spejblovského umíráčku čtyřicetileté vlády jedné strany. Uznejme, že je to dodnes kabaret: Když chce politik odsoudit umělce, kteří podepsali protistranický pamflet, a jmenuje v té souvislosti zrovna dva zpěváky, o kterých sám vzápětí přizná, že „ti to náhodou nepodepsali“, těžko může očekávat něco jiného než potlesk prostřednictvím smíchu,“ krčí rameny spisovatel a pokračuje.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora