„Sedmnáctý listopad vnímám bez sentimentu a iluzí. Je ale totální sr**ka, že to zorganizovali celé estébáci,“ sdělil ParlamentnímListům.cz signatář Charty 77 John Bok. Právě on se před pětatřiceti lety celého dění v den, s kterým zanedlouho oslavíme státní svátek boje za svobodu a demokracii, účastnil. Zprávy z médií, že v čele tehdejšího průvodu šli i estébáci, ho proto nenechaly chladným.

Zprávy z médií

„V čele studentského průvodu ze 17. listopadu 1989 šlo nejspíš i několik příslušníků Státní bezpečnosti,“ objevilo se zpočátku týdne v mainstreamových médiích včetně České televize. Ve zprávách, které jsou si podobné téměř jako vejce vejci, se dále sděluje, že to ukázaly výsledky analýzy dosud nezveřejněných fotografií. „Na fotografii ze 17. listopadu 1989 na Albertově jsou ústředními postavami vlajkonoši, tedy lidé, kteří šli převážně v čele průvodu. Stejné lidi zachytily i kamery Československé televize. Zástupci projektu Blaničtí rytíři se je snažili identifikovat. Teď se ukazuje, že se zřejmě jednalo o příslušníky StB, konkrétně spolupracovníky IV. správy SNB, tedy Správy sledování SNB,“ napsala na svém webu třeba ČT 24.

Jak se tam píše dál, tak nikdo z organizátorů pochodu vlajkonoše nepoznal. „Na archivních dokumentech se tváří, že k organizátorům patří,“ sdělil televizi Martin Špolc z Pražského akademického klubu 48. Podle jeho zjištění mohli být v čele průvodu Jitka Šimůnková, Jiří Trkovský, Jan Mauer a Václav Ondrák, všichni ze Správy sledování SNB. Podobné infiltrace však za bývalého režimu nebyly výjimkou.

Dění podle Boka

Disidenta Johna Boka ParlamentníListy.cz, jak je výše naznačeno, vyzvaly, aby na události staré bezmála pětatřicet let zavzpomínal. „Na Albertov jsme přišli od Havlových se synem pana profesora Honzou Patočkou trochu později, takže jsme po rozhodnutí, že se někam vyrazí, byli vpředu. Šlo se na Vyšehrad, kde nás točili a prudili estébáci. Pak jsme se vydali dolů, ale zanedlouho zjistili, že nás jde jen dvacet a za námi nikdo. U Botanické zahrady ale čekaly kordony policajtů. Tam by po nás neštěkl ani pes. Tak jsem vyběhl zpátky na Vyšehrad, vylezl na zídku a začal na lidi křičet, ať vyrazíme do centra jim říct, že toho máme dost. Ivan Havel je po smrti, ale byl u toho Ladislav Jakl, který mě potom i bránil, když někdo tvrdil, že přeháním,“ zmínil.

Z ulice Vyšehradská tehdejší policie odklonila průvod k nábřeží Vltavy a po něm ho směrovala k Národnímu divadlu a na Národní třídu, kde došlo k nejbrutálnějšímu zásahu proti demonstrantům. „Estébáci Albertov a Vyšehrad neorganizovali, to bylo spontánní. Pak nás směrovali, kam chtěli. Když někteří chtěli jít na Hrad, nepovolili přejít na druhý břeh Vltavy. Je pravda, že dost tehdejších aktivit bylo hlídáno estébáky,“ pokračoval.

Dění podle Šolty

Ekonom, vysokoškolský pedagog a někdejší disident Jan Šolta, který byl také v památných hodinách v Praze, ParlamentnímListům.cz přímo napsal: „K velké nelibosti některých našich autoritářských historiků a na základě vlastního trpkého prožitku toto nyní neočekávaně ‚objevené‘ a pro neznalé zcela ‚překvapivé a senzační‘ zjištění osobně veřejně tvrdím a skromně hlásám již od večerních hodin 17. listopadu 1989!“

S tím nám zaslal i vlastní starší text „Přišlo tání z Kremlu?“. V něm mimo jiné píše: „Už na počátku demonstrace jsem si všiml několika podezřelých mladíků, kteří do spontánního davu příliš nezapadali. Byli v něm rozptýleni, ale čas od času se nenápadně spolu scházeli a opět v průvodu rozcházeli, stále však zůstávali v očním kontaktu. Nakonec se právě oni ujali neformálního vedení celého průvodu z Vyšehradu a na křižovatce u Národního divadla spontánní průvod nekompromisně nasměrovali na Národní třídu. Zůstávali v čele demonstrantů, avšak těsně před povelem k zásahu se všichni tito neznámí mladíci shromáždili v podloubí kavárny Metro a po prokázání byli vpuštěni dovnitř. Zkusil jsem je následovat, ale byl jsem civilisty u dveří hrubě zastaven. Nemohl jsem se prokázat jejich odznakem!”