Jakkoliv by se zdálo, že město Karlovy Vary a okolí je poškozeno absencí turistického ruchu, hlavně tedy zahraničních klientů, a vlastně celý západočeský lázeňský trojúhelník se zmítá v agónii, není to až tak tragické, jak je tomu v horách nad městem. Lázně alespoň částečně zachraňují čeští klienti.

Ale Krušné hory zachrání snad jen zázrak. Pokud napadne sníh, ale budou uzavřeny hotely a penziony, dopadne to pro region prachbídně. Občas si sice někdo vyjede na běžky a přespí tzv. u známých (byť jde o známé jen tak po telefonu), ale turistický ruch to nespasí. A tak hoteliéři vyhlížejí nejistou sezónu. Ovšem lidé bydlící v horách v té sezóně již jsou, a není to zdaleka první rok a nemůže za to jenom covid.

Radost zmizela, smutek zůstává

Navštívili jsme pár obcí a bylo smutno, ne-li truchlivo.

Tak třeba Horní Blatná. Městečko, které není „nahoře“ – i když geograficky je – ale jméno horní značí významný region hornictví, který už jen vzpomíná na zašlou slávu minulých staletí.

V pracovním týdnu máte po páté hodině odpoledne smůlu. Těch pár krámků, které tu jsou, zavírá se soumrakem. Pár hospůdek je otevřených a lákají místní na pivo a na panáka, za ceny, které by v lázeňském údolí označili za „super“. Každá koruna zdražení je tady znát.

V Krušných horách. Foto: Václav Fiala

Kromě největšího „zaměstnavatele“ – bez urážky, je jím finanční úřad a sociálka (ovšem co se týká klientů, nikoliv pochopitelně zaměstnanců) – je tu pár míst v lesnictví a také malá výroba, odloučené karlovarské pracoviště a nějaké služby.

„Cheche, kdysi tu říkali, že tady bude byznys v cestovním ruchu. To je ale pryč,“ říká postarší muž ve firemních ušmudlaných pracovních kalhotách. „Nepáchne sem ani noha a těch pár lufťáků obsadí pár penzionů, ale vezou si s sebou jídlo a pití, takže tady utratí co nejméně. Maximálně bužírují na chatě…“

Rezervace domorodců

Hraniční přechod se Saskem, Potůčky, je tu co by kamenem dohodil. „Dederáci“ se sem občas chodí dívat jako do zoologické zahrady. Byť je region poměrně nově zapsán na listinu Světového dědictví UNESCO, některým místům na české straně to příliš nepomohlo. Výjimky potvrzují pravidlo – třeba minipivovárek na Božím Daru.

Anebo fenomén minipivovaru Rýžovna, jehož budova je tu jako maják v širém poli, ale hosty si najde v létě, v zimě. V okolí byla kdysi rýžoviště zlata, dnes se „rejžuje“ na slušném pivu a dobrém jídle. Jestliže tady oběd pořídíte kolem stovky, na Božím Daru je to dvakrát tolik.

Čeká se na zimní sezónu. A také na skutečnost, co extrémně rychle stoupající ceny prakticky všeho udělají s náklady na restauraci, ale také s potenciálními návštěvníky, kteří to budou mít zase o něco hlouběji do kapsy. 

Minipivovar Rýžovna. Foto: Václav Fiala

Jáchymov. Foto: Václav Fiala

„Tady je svět ještě v pořádku,“ říká mladší muž v outdorové kombinéze, který si právě dává bundu uschnout na paravan. „Jenže dokdy. Peklo lockdownu tady už zažili – a podruhé může být smrtící.“

Pivovárky uměly čerpat z evropských fondů, je tu ovšem nebezpečí v podobě udržitelnosti několik let. Kdoví, co bude za dva tři roky, když se neví, co bude za měsíc, na Vánoce a po Novém roce.

Jeleni, vlci – a lidé…

Vraťme se ale do Horní Blatné, kde ještě donedávna pokračovala říje statných jelenů paroháčů a kde se prý objevilo i pár vlků, kteří buď snad přešli z Německa, nebo se tu usídlili na své objevitelské cestě ze středních Čech za novými lovišti.

Horní Blatná. Foto: Václav Fiala

„Jestli bude benzín stát čtyřicet korun za litr, nebo dokonce víc, tak jsme tady všichni v háji,“ konstatuje paní neurčitého věku. „Bez auta se tady neobejdeme, ale podívejte se kolem, co tady stojí za plečky. Nějaká diskuse o dieslových motorech je k smíchu... vlastně k pláči,“ konstatuje paní a jde se podívat, co mají v jednom krámku nad poštou. Ten je v soukromém domě a měli by se sem zajít podívat všichni ti remcalové z měst, kteří nejsou spokojeni s výběrem deseti jogurtů, desítek salámů a pečiva. Tady máte gothaj, selský a šunku, obyčejný rohlík za dvě kačky a půlku chleba za dvacku. „Až bude stát padesát korun, tak tady pomřeme hlady. Doopravdy.“

V léta neobývaných domech, které začaly chátrat vlastně už bezprostředně po válce a jež dostaly smrtící ránu jak za komunistické éry, tak za divoké privatizace, by se mohly natáčet nízkonákladové horory. Jakýsi Vietnamec, učiněný nešťastník, dává dohromady dům přímo na náměstí. V nějakém okně ještě zbylo sklo, okenice v sebemenším větru bouchají o sebe, omítka padá jak listí ze stromů…

Rádi bychom pro kolegu cigarety, tak na něj voláme, jenže on raději zrychlí krok a ukryje se v dávno vybydleném domě, kde možná za nějaký měsíc bude večerka, široko daleko jediná.

Všude (ještě) žijí lidé