Aktivity ČVT se s neúprosnou pravidelností dotýkají neuralgických geopolitických událostí, konfliktů, humanitárních kataklyzmat způsobených obvykle nezkrotnou rozpínavostí neokolonialismu, provozovaného nejčastěji Spojenými státy. Týmiž, které de facto stály za instalací Václava Havla do čela tehdy ještě Československé socialistické republiky, na jejíž ústavu přísahal a udělal od té doby vše, aby nemusel dodržet její literu, neboť šlo o přísahu formální. Jeden by řekl – loutkovou.  Pokud měly USA Havla v čele vazalské země a tento Havel před sebou strkal mimo jiné i organizace typu ČVT, nemůže nenapadnout souvislost. Nemůže proto z posledních let udivit angažmá ČVT na Ukrajině, v Sýrii, Iráku atd. A ovšemže ČVT nemohl chybět v covidových kampaních.

Jednou z „divizí“ ČVT je i Centrum pro lidská práva a demokracii, které podle svých slov pracuje „v několika tvrdých diktaturách a také několika zemích, kde se zkušenost s přechodem k demokracii v některých aspektech podobá té české. V současnosti realizuje programy ve východní Evropě (Arménii, Ázerbájdžánu, Moldavsku – Podněstří, a na Ukrajině), v Latinské Americe (na Kubě, ve Venezuele, v Ekvádoru, Hondurasu a v Nikaragui) v Egyptě, Libyi a Vietnamu.“ Organizace se údajně věnuje různým aktivitám, jejichž cílem je upozornit na „porušování lidských práv ve světě a najít širší veřejnou a politickou podporu pro jejich ochranu.“ V této kapitole výroční zprávy najdeme údaje o tom, kde je podle ČVT zapotřebí integrovat do tamního stavu lidských práv. Jsou to především Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Turkmenistán, tedy vesměs bývalé země SSSR – a samozřejmě Ruská federace. Z tohoto pohledu asi nelze nepochopit, že ruské ministerstvo spravedlnosti zařadilo v listopadu 2019 organizaci Člověk v tísni na seznam organizací, které jsou v Rusku nežádoucí.