Provazník se problematikou neziskových organizací zabývá z toho důvodu, „že každého daňového poplatníka by mělo zajímat, kam jdou peníze z jeho kapsy“. „Do neziskového sektoru jde peněz opravdu hodně. Loni to bylo pro představu 16 miliard. Myslím, že ty peníze by se mohly využít mnohem líp na něco, co je hmatatelné. Stavba dálnic, nemocnic, školek,“ myslí si.

Problém podle Provazníka je, že klíčovým slovem v neziskovém sektoru jsou dotace. „Jak je známo, dotace deformují trh. Vznikají kvůli dotacím závislosti mezi obdarovaným a dárcem. Ta se jmenuje korupce. A je lhostejno, jestli jde o neziskový nebo ziskový sektor.“

A přidává konkrétní příklad z migrační krize. „ČR dostává hodně peněz z evropských fondů. I kdybychom dostávali víc, než dáváme, tak si myslím, že je to zbytečná závislost. A když vláda avizovala, že nepřijme kvóty Evropské komise, hned se z Bruselu ozvaly hlasy – nechceš poslouchat, přijdeš o dotace. Je škoda, že lidé ve vládě neřekli, jsme suverénní stát a dotace nepotřebujeme. A co si nevyděláme, to mít nebudeme. Jako to dělá každý běžný občan ČR. Je lépe si na ty věci vydělat sám a počkat rok nebo dva, než někam chodit s nataženou rukou. Hlavně tady není žádná epidemie, žádné přírodní katastrofy, které by nás opravňovaly brát peníze za nic v podstatě,“ domnívá se Provazník.

Podle něj stát ani přesně neví, na co jeho peníze neziskovkám jdou. „Jde to na kampaně, kulaté stoly, tisknou se letáky. Teď probíhá kampaň na billboardech, kde jsou tváře cizinců, kteří říkají Češi vlastně nejsou rasisti. Je to taková multikulturní kampaň po dobrém.“

Když dostáváte od někoho peníze, tak musíte poslouchat a šířit jeho ideje, které jsou v případě neziskových organizací ryze levicová agenda, se kterou myslím většina společnosti nesouhlasí, upozorňuje Provazník.

Poukazuje na to, že organizace Člověk v tísni hospodařila v roce 2015 s 1,5 miliardou korun. „Z toho asi 350 milionů šlo z evropských fondů, 450 milionů od evropských vlád. A pak už se člověk nemůže divit, že neziskovka už není jen tím, kdo šíří dobro, ale i ten, kdo šíří ideje někoho v praxi. To mi na tom vadí.“

Poukazuje také na to, že nejde ověřit, na co peníze byly použity. „Nic nestaví, nic nebudují, ale šíří ‚dobro‘. Příkladem jsou integrační projekty. Jak chcete dokázat, že fungují? Ve Francii a v Německu existovaly desítky let, a přitom tam vznikly no-go zóny. Prostě to nefunguje,“ je přesvědčen Provazník.

• Více k pořadu ZDE