Ivana Svobodová z Respektu prohlásila, že: „Zdravá země chce mít zdravá média!“ Má pravdu, a právě proto se u nás zvedla velká vlna kritiky veřejnoprávních a mainstreamových novinářů.
V úterý 25. března odvysílala Česká televize na Dvojce Reportáž psanou na benzínce. Podle anonce, kterou k pořadu zveřejnila Česká televize, mělo jít o zmapování české dezinformační scény přímo v terénu. Reportáž je ovšem ve skutečnosti v první řadě nepovedený portrét novinářky Svobodové. Během necelých 54 minut vykouří čtrnáct cigaret, takže název je zavádějící, na benzínce ji fakt psát nemohla, předvede nám, jak se dá kouřit, jíst a pít kafe současně, opravovat make-up a líčit řasy cestou v autě, zavede nás do nového bytu, bude vybalovat knížky a také nám ukáže svá antidepresiva. A také vysloví několik mouder jako: „Média ani já nikdy nikomu nepomáháme.“
Novinářka Svobodová vyrazila do jámy lvové, tedy mezi občany, kteří poslední roky veřejně vystupují a demonstrují proti současné vládě. Tito občané jsou v provládních médiích označováni za dezinformátory lidmi, jako jsou ona, Foltýn, Kolář, Máca, Kartouz atd. Na začátku neměla jasný novinářský záměr, co chce vlastně tou reportáží národu sdělit, k čemuž se sama přiznává v reportáži. Pokud bych to chtěla odlehčit nadsázkou, tak to působí, jako kdyby Svobodová dělala konkurz do Foltýnova STRATKOMU nebo se rozhodla konkurovat Juliu Fučíkovi. A kdyby probíhala soutěž Puškinův památník, tak určitě za svou snaživost získá nějaké ocenění.
Ale pojďme k samotné reportáži. Začíná jak jinak než na akci hnutí ANO a vystoupením Andreje Babiše. Ta posedlost tímto politikem by se už dala nazvat epidemií mezi novináři veřejnoprávních a mainstreamových médií. Co mají jeho politici společného s dezinformační scénou, kterou ona mapuje? Jsou už více než deset let v komunální, republikové i evropské politice. Paní Svobodovou zaujala poslední slova Babiše, který prohlásil, že proti opozičním politikům stojí média. Označil je za nepřítele.
Má Andrej Babiš vaši důvěru? (Ptáme se od 25.3.2025)Anketa
Úvodní antré máme za sebou a střihem se ocitáme na Václavském náměstí v Praze. Od roku 2022 tam proběhlo několik protivládních demonstrací s mnohatisícovou účastí občanů z celé republiky. Tedy vlastně dezolátů, když je tam ona. Natáčí dění na mobil, kameraman natáčí Svobodovou. Ta hledá hesla a transparenty. „Vláda a média si podávají ruku a jsou prolhané“, hlásí do svého mobilu. Opět dává najevo, že s kritikou médií nesouhlasí.
Pak dostávají prostor účastníci demonstrace. Svobodová shazuje význam sociálních sítí, především Facebooku, a tvrdí, že tam jsou jen dezinformace. Poznámky týkající se konfliktu na Ukrajině vyvrací s tím, že ona má pravdu. Pořád se ptá na konkrétní jména lidí, kteří tvrdí, že neexistuje svoboda slova, až nakonec lidé od ní odcházejí s tím, že jí nedůvěřují. Demonstrace pokračuje a na pódium přichází Vidlák.
Seznámení s Vidlákem
Novinářka Svobodová začíná zjišťovat, kdo ten Vidlák vlastně je, vidíme, že si čte na Facebooku Vidlákovy kydy a lustruje ho na Googlu. V květnu 2024 vyráží na setkání s občany do Šlapanic. I když je tam Jindřich Rajchl, předseda PRO, míří za Vidlákem. Ptá se ho na cíl akce, chce konkrétně vědět, co dělá vláda špatně, a chce vidět lidi, kteří jsou na tom špatně. Vidlák se jí snaží odpovídat, ale ona pořád není s odpověďmi spokojená. A dochází k prvnímu slovnímu konfliktu. Vidlák: „A proč čtou mě, a ne vás?“ „A vy víte, kolik lidí nás čte?“ kontruje Svobodová. Nakonec povídání s Vidlákem označí za kritický rozhovor! Pozorný a hlavně objektivní divák pochopí, že novinářka by nebyla spokojená s žádnou jeho odpovědí. Ona si jde za svým a nehodná na svém postoji nic měnit.
Následuje intermezzo o Ivaně Svobodové. Jsme tedy na benzínce, kde kouří a pije kafe. Pak vidíme, jak se stěhuje, vybaluje věci a ukazuje nám svá antidepresiva. Záběr na brýle a pak popelník s cigaretovými vajgly. Nevím, jestli zároveň nedělala reklamu pro tabákové firmy. Pak dlouze telefonuje s nějakým Frantou. Slyšíme jen ji, takže víme, že se přestěhovala do Vršovic. Z bytu musela odejít kvůli tomu, že jí bývalý pronajímatel řekl, že když podporuje Ukrajince, tak prý má peněz dost. Opět telefonuje, leží v botech na pohovce a nahlas přemýšlí.
Nostalgický návrat do roku 2023
Střihem se ocitáme v únoru 2023 na vyhlášení cen Ferdinanda Peroutky za rok 2022. Vyslechneme si ódu na práci Ivany Svobodové, pak proběhne předání cen. Nechybí pokec s kolegy s cigaretou a skleničkou vína. A také se dozvídáme, že je novinářka pozvána do večerních Událostí, komentářů na ČT, aby pohovořila o dezinformacích.
A tak vlastně o čem ta reportáž bude?
Divák má velké štěstí, že si paní Svobodová ráda třídí myšlenky nahlas. Trápí ji, že jsou napadána média, která jsou přece hlídačem demokracie, a přemýšlí o Jindřichu Rajchlovi. Stojí na ulici a říká: „Musím tam dostat ten jeho způsob, který je okopčenej, dělají to na celém světě všichni tito lidé, jak zaráží do mozku těm lidem ta klíčová slova… velcí páni… malí páni… spiknutí… libtardi… my máme zdravý selský rozum, co oni, ty elity… někomu slouží…“ Plán má a vyráží na další setkání s občany.
Sedí mezi lidmi a poslouchá předsedu PRO. Pak dostávám slovo také já jako novinářka a mediální expertka. „Když jsem nastoupila do médií, byla ta práce pro mě posláním, kolegyně Svobodová, která tady sedí, mi před lety pomohla. Ale od té doby se za novináře stydím. Byli to oni, kteří rozdělili lidi na očkované a neočkované. Byla to média, která zanesla nenávist do našich rodin a do našich vztahů, a byli do především novináři, kdo mají podíl na tom, v jaké situaci jsme teď.“
Z reportáže se dozvídám, jaký šok jsem jí tou strašnou větou způsobila, co jsem si to dovolila. „To zní hrozně. Já přece nikdy nikomu nepomáhám, já jsem nikdy nikomu nepomáhala,“ prohlásí do kamery svého kolegy a oznamuje, že si to se mnou musí vyřídit. Vrací se zpět do sálu, absolvuje „kritický“ rozhovor s J. Rajchlem a pak mi promlouvá do duše, aby mi vysvětlila, že mi nikdy nepomohla a ať to neříkám. Bohužel, v tom jí nevyhovím. Protože ona, společně se svým kolegou z Respektu, byli první, kteří pravdivě informovali o kauze Věcí veřejných, nenechali se ovlivnit politickými tlaky a v té době nám právě tím zveřejněním hodně pomohli, protože se skutečnosti dostaly mezi lidi a další novináři pak o tom začali psát.
O svou pozornost neochudí ani Petra Bohuše, dlouholetého novináře České televize a bývalého šéfredaktora zpravodajství v Ostravě. Sleduje jeho reportáž o tom, jak média, která nevědí, co jsou to dezinformace, proti nim bojují, dívá se na svou fotografii za jeho zády a hlasitě vzdychá.
Klíčový okamžik – porada v redakci
Svobodová má hlavní slovo a nářky nad tím, jaký boj se vede proti médiím, tedy i proti ní, občas rozpačitě přeruší její kolegové. A zase je na programu Vidlák, kterému přibývají na Facebooku čtenáři. „Jsou to lidoví vypravěči, prostě, kteří zasahují do politiky. Ale měla jsem takovej hlubokej pocit, že bychom měli mít nějaké zastání, že by ta opravdová novinařina měli mít jako… Já vím, že máme navrch, ale prostě jako… například že jako by ten stát mohl říct, že nás chce, že chce mít opravdické informace,“ pronáší s vážnou tváří a vážným tónem Svobodová a dodá: „Zdravá země chce mít zdravá média!“
Návštěva u Vidláka
Dalo by se říct, že se oba snaží o vstřícný postoj, ale napětí ve vzduchu je cítit. Vidlák novinářce zopakuje, že je jedubaba a že je lidsky nepříjemná. Ona se brání, že dělá svou práci a snaží se ji dělat dobře: „Naši čtenáři jsou zvyklí na nějaký novinářský standard. Nemohu nechat lidi mluvit, když lžou, to já nemohu, já mám zodpovědnost. Když poznám, že mi lžete, tak to nemohu nechat spadnout na čtenáře. Musím ten rozhovor vést tak, aby to, jak dopadne, byla pravda.“ „Takže jsme u toho, že vy jste dospěli k tomu, že víte, co je lež a co je pravda, a máte to v ruce, a tím se liší mainstream od té naší alternativy,“ konstatuje Vidlák.
Konečně je konec
Dlouhý záběr z jízdy autem, paní novinářka si nalíčí řasy, pak jsme střihem na hranici před vstupem na Ukrajinu a pak už vidíme záběry na novinářku v neprůstřelné vestě v oblastech vojenského konfliktu.
Mapování dezinformační scény se Ivaně Svobodové scvrklo na Rajchla, Vidláka a mou osobu, protože jsem jí vlastně veřejně poděkovala za pomoc, a to se nesmí. Od dezinformátora se slova díků nemohou přijmout. Reportáž byla z mého pohledu novinářský paskvil. Dlouhé, nudné záběry, redaktorka jako hlavní postava, propagace kouření a hlavně demagogické prosazování jedné jediné pravdy. Novinář musí mít hlavně respekt a ten Ivaně Svobodové chybí, přestože je redaktorkou Respektu.
Na druhou stranu si zaslouží uznání, že se nebála jít mezi dezinformátory, vydržela veřejné narážky a negativní reakce lidí.
Už dlouho jsem neviděla tak tendenční pořad, který svým obsahem sám sebe dehonestuje. Odvysílala ho veřejnoprávní televize, troufám si říct, že při jeho schvalování měli všichni zodpovědní za vysílání dovolenou, a nedivím se, že lidé nechtějí platit televizní poplatky. Napsala jsem tuto podrobnější analýzu proto, abyste se na pořad nemuseli dívat, běžte raději na procházku.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 9 čtenářů)
Souhlasíte s Alenou Maršálkovou?
autor: red
Achtung
