Ještě dnes totiž Petr Uhl za svůj profesní přešlap čelí kritice, přestože se omluvil hned poté, co ho tehdy pustili z vězení. Jeho stíhání za šíření poplašné zprávy tehdy zastavila prezidentská amnestie.

O tom, jak vznikla stěžejní událost, ke které vlastně nikdy nedošlo, otevřeně mluví na pamětnických akcích spisovatel a bývalý kazatel Petr Pazdera Payne. Ten tehdy zvěst o ubití studenta, jak ji vyprávěla vrátná kolejí Drahomíra Dražská, nahrál na magnetofonový pásek a předal Uhlovi, který působil pro Východoevropskou informační agenturu.

Takto příběh, opředený dodnes konspiračními teoriemi, popisoval na letošní listopadové besedě v Kadani: „Pracoval jsem pro Petra Uhla. Jeho agentura shromažďovala neoficiální zprávy a telefonovali jsme na Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Zaslechl jsem 18. 11. kolem poledne, že jedna známá říká, že ví o někom, koho tam zabili. Vyhledal jsem ji, přes ni jsem se dostal přímo k Drahomíře Dražské, s kterou jsem ve večerních hodinách nahrál rozhovor. V tom rozhovoru říká, že na Národní třídě zahynul její kamarád Martin Šmíd. S touto zprávou jsem šel k Petrovi Uhlovi a zpráva byla poté odvysílaná v sobotu večer. Ráno 19. listopadu jsem pak jel do Kadaně, kde jsem měl bohoslužby. Celá kauza toho mrtvého studenta je věc, kterou od té doby sleduji. Sleduji všechno, co se kolem toho děje. Je pozoruhodné, co vše se na to nabaluje,“ řekl, jak si můžete poslechnout i na pořízeném videozáznamu.

Petr Pazdera Payne o tom, jak jak vznikla fáma o (ne)mrtvém studentovi Martinu Šmídovi, otevřeně hovořil na besedě v Kadani 14. listopadu večer. Záznam pořídila: Lucie Bartoš

20. listopad – přiznání fabulátorky

Uhl byl v neděli 19. 11. 1989 zatčen a obviněn z šíření poplašné zprávy a poškozování zájmů republiky v cizině. Přesně 20. listopadu teprve Dražská jeho ženě Anně Šabatové prozradila, že si vše vymyslela. Po týdnu byl Uhl z vazby propuštěn. Za svůj profesní přešlap se veřejně omluvil na veřejném shromáždění občanů na Letenské pláni. Záznam jeho omluvy je i součástí filmu „Mrtvý student, který se nikdy nenarodil“, kde o aféře mluvil s režisérem Igorem Chaunem. Ten natočil snímek v roce 2010, kdy jej Česká televize odvysílala přesně 17. listopadu, tedy po 21 letech od události.

S odstupem času se začaly objevovat formulace jako „fáma o smrti odstartovala revoluci“, „prospěšná dezinformace, která nejspíš uspíšila chod dějin“ a podobně.

Nahrávka Petra Uhl z 18. listopadu 1989.

V Chaunově dokumentu vystoupila také Lída Rakušanová za Svobodnou Evropu. Přiznala, že zpráva tehdy skutečně nebyla dostatečně ozdrojována, přestože hned v prvním vstupu Petra Uhla zaznívá, že „dnes bylo ve večerních hodinách potvrzeno, že 17. listopadu 1989 mezi 21. a 22. hodinou byl při manifestaci na Národní třídě ubit student Matematicko-fyzikální fakulty Martin Šmíd“. „Chtěli jsme si zprávu ověřit aspoň ze dvou zdrojů, ale zdroj byl pořád jenom jeden – Petr Uhl,“ říká k tomu ve filmu, který je stále ke zhlédnutí na stránce České televize, Lída Rakušanová, tehdy redaktorka Svobodné Evropy. Prostor dostal i samotný Petr Uhl. „Pro mě to znamená celoživotní ostudu,“ prozradil zde divákům. Na režisérův dotaz, zda má do dneška pocit profesního selhání, odpovídá: „Ano, jistě.“

Dražská to hodila na novináře

Do chartisty se kdysi obula dokonce i sama Dražská v rozhovoru pro knihu „Albertov 16:00“, kde řekla, že vůbec netušila, že existuje nějaký pan Uhl a že dělá nějakého zpravodaje, a následně dodala: „Proč si něco neověřil? Tohle je riziko jeho profese, protože pokud tuto profesi má, tak ať jde s kůží na trh, pokud si to neověří...“ Případem se podrobněji, za pomoci výslechových protokolů a policejních zpráv, zabýval například Pavel Žáček. Pod názvem „Fáma o smrti Martina Šmída a její vyšetřování – Rekonstrukce vyšetřovacího spisu Státní bezpečnosti“ je zveřejněna na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů. V protokolu o výslechu Drahomíry Dražské z 24. 5. 1990, č. l. 1725, Dražská mimo jiné uvedla: „Jeden z bratrů Paynů říkal, že to moje sdělení ověří a že pokud se to potvrdí, bude třeba, aby se lidé dověděli, k čemu na Národní třídě došlo. Jak s mým sdělením dále naložili, neřekli,“ cituje mimo jiné Pavel Žáček na straně 140. 

Zvěčněn a doplněn o vyjádření Šmídovy matky je případ mimo jiné také v knize Polojasno od Václava Bartušky, který zachytil například vzpomínky matky Martina Šmída, shodou okolností rovněž novinářky, Jany Šmídové: „Říkala jsem kolegovi z Reuters Žantovskému: ,Michale, neblbni, já už teď vím, že oba studenti jsou naživu, nedávej to ven, je to kachna.‘ A on: ,Ne, mám to ověřené, kdyby to byla kachna, tak jsem zítra bez místa.‘ Pak jsem to říkala i Havlovi, který tam byl taky, a všem ostatním, ale marně. Držela se tryzna za mého syna.“

Novinářskou zkušenost měl dokonce i její manžel Milan Šmíd (ročník 1944), který se k věci pro změnu vyjadřoval na svém osobním blogu na Aktuálně a v Britských listech: „Jestliže něco podnikají, musí umět nést i rizika. Také jsem byl novinářem a vím, že novinář nese za zveřejněné zprávy odpovědnost. Pokud někomu ‚naletěli na návnadu‘, je to jejich chyba.“