Hned ze startu upozornil organizátor Vladimír Dubový všechny, aby dodržovali rozestupy a používali roušky. K dispozici nabídl dezinfekci nebo jednorázovou roušku. Pak předal slovo Luďkovi Bajgarovi, který se po něm stal krajským koordinátorem. „Já jsem tuto funkci opustil, protože v nadcházejících volbách hodlám kandidovat do zastupitelstva,“ vysvětlil Dubový za potlesku.

Bajgar pak přednesl společné prohlášení Milionu chvilek. „Úžasná zpráva je, že se probouzí i náš Moravskoslezský kraj,“ podotkl. Zmínil, že Andrej Babiš si privatizuje státní správu, že mu tečou peníze a obyčejní lidé mají smůlu. To vše doprovázel pískot a výkřiky: „Hanba!“ Jenže úvodní proslov přerušila žena u pódia. „Kdo vás platí?“ ptala se. „Vážená paní, veškeré informace na www.milionchvilek.cz a na transparentním účtu. Každý inteligentní člověk, který umí číst, si tyto informace najde. Děkuji, že nebudete dál přerušovat tento můj projev. Tady paní z ANO potřebovala vědět, kdo nás platí,“ vysvětloval řečník svým příznivcům za smíchu náměstí. „Vážená paní, nás tady neplatí nikdo, to jsou lidé, kteří si po své práci, ve svém volném čase, přišli poslechnout tento proslov. Jsou tady proto, že je nebaví, jak…“ „Já se neptám, kdo platí je, ale kdo platí vás?“ nedala se žena u pódia.

„Já vám to teď vysvětluji, jsem stejný obyčejný člověk jako tito lidé. Transparentní účet Milionu chvilek je přístupný všem. I této dámě je třeba položit důležitou otázku. Byly ty naše demonstrace vůbec k něčemu? Byly. Byly nesmírně důležité. A proč? Protože se nám podařilo hlasitě upozornit na problémy a přitáhnout k nim pozornost celé společnosti a párkrát dokonce i z celého světa. Pomysleme na to, kolik lidí se díky tomu začalo angažovat, kolikrát vláda kvůli tlaku veřejnosti o kus ustoupila, kolik daleko horších věcí se díky našemu společnému úsilí vůbec nestalo. Oč snadněji by vládní garnituře procházelo zneužívání moci, kdyby statisíce lidí po celé republice neukazovaly prstem a neříkaly: Vládo, vidíme tě,“ vysvětloval řečník s tím, že je potřeba si uvědomit, že jsme součástí něčeho, co tu od revoluce v roce 1989 nebylo.