„Není tady poprvé. Jen ať je tím, čím je,“ vzkazuje na Hrad Jan Svoboda z Aše. Paní Svobodová, zákonitá manželka, k tomu dodává: „…přišli se podívat, protože prezidentovi fandíme. Já sice politice moc nerozumím, ale beru jej tak nějak normálně…“

S chutí si pak berou od organizátorů prezidentský portrét.

Podívat se a podpořit

Pan Mašek nám se smíchem odpovídá – co by tu dělal, že? To je přece jasné! „Přišel jsem se podívat na hlavu státu, přece! Mám jej rád, myslím, že moudřejšího prezidenta jsme ještě neměli,“ chválí Miloše Zemana místní starousedlík. „ Je prostě vidět, že je to sečtělý a celkově vzdělaný člověk. Vyzná se v politice, je moc chytrý a já mu moc fandím. Občas je s ním sranda, a to je správné, legrace musí být. Mně to nevadí, když řekne něco od plic nebo z legrace, ale přece život je takový,“ omlouvá občasné bonmoty a žertíky pan Mašek.

Hodinu před příjezdem hlavy státu je tu už pořádně plno, lidé se vyhřívají na sluníčku – důchodci a maminky s dětmi, ale také děti předškolního věku. Je slyšet romština, vietnamština, ukrajinština, němčina.

Ukrajinec a babička

„Ať už si Ukrajinu nebere do huby,“ posílá prezidentovi vzkaz Volodymir, bývalý inženýr z Černovců od rumunsko-ukrajinských hranic, který prý dělá v montovně, přivydělává si načerno ve městě různými stavebními pracemi nebo v sezóně pomocí na zahradách a načerno jezdí i do nedalekého Bavorska, Selbu.

Čas akce se neúprosně blíží, dopředu pospíchá i devětaosmdesátiletá Anna Šoustová z Aše. „I když nemohu dýchat, tak jsem tady,“ přerývaně nás informuje. Přece nemůže chybět. Nohy jí ještě slouží, nepotřebuje zaplať bůh ani hůlku. S babičkovským šátkem ji všichni pouštějí kupředu, ale paní skromně usedá do zadních řad.

Na setkání s prezidentem v Aši. Foto: Václav Fiala

Nespokojenec

Nespokojeně, až rozčíleně brblá v zadních řadách místní občan, jmenovec známého západoněmeckého politika, pan Schröder. „Jsou to tady všechno pí**viny, to mi připadá jako navedený otázky. Nic podstatnýho,“ vyjadřuje zdrcující kritiku na akci. „Myslel jsem, že se někdo zeptá, kde jsou fabriky, co tady byly, těch osmdesát procent lidí, co teď dělá v Reichu. Všechno se tu zničilo. Statky v prdeli, porcelánky v prdeli, fabriky, kde se šilo, ty jsou taky v hajzlu. Nechali to tu rozkrást,“ rozhazuje rukama, až se na něj okolní lidé mračí, protože dobře neslyší, co hlava státu právě povídá. „Nejsem prostě nadšenej. Kupónová privatizace a tenhle,“ pokynul k tribuně s prezidentem, „tomu přihlížel. Teď už se nedá nic rozkrást, protože všechno mají Němci. Já jsem jezdil kamionem, po těch fabrikách, kde dřív byla Tosta a další, a tam se dělají dráty pro Němce. Ty se navezou do Německa, složí se a mají z toho nejlepší auta. Vždyť tu není žádná pořádná firma,“ stěžuje si hořce a zdá se, jako by se nikde nemohl pořádně vypovídat. Zdravice místních lidí se mu evidentně nelíbí.