„Spousta z těchto muslimských žen se vůbec nestýká s osobami, které nevyznávají islám. Jejich život je značně omezený a zahrnuje jen výchovu dětí, vaření, případně účast na společných akcích s ostatními ženami v místní mešitě, kterou provozuje vlivná islámská sekta Deobandis. Jejich imámové nabádají své stoupence, aby se drželi od nemuslimů dál,“ píše Reid pro deník Daily Mail a uvádí, že pouze 48 ze 4033 zdejších obyvatel bylo podle sčítání z roku 2011 bílé pleti.

Jednou z nich je třiapadesátiletá blondýna Lorraine Matthews, která pracuje jako recepční v zubní ordinaci. Její předci přišli do této oblasti za prací a postavili si tu domy. Nyní je však obývají v drtivé většině případů lidé pákistánského a indického původu. „Sama ven v noci nechodím, protože pro nemuslimy je to tady nebezpečné. Není skutečně rozumné, aby zde bílá žena chodila sama po setmění po ulicích. Muslimští mladíci, postávající před domy, vůbec nerespektují bílé ženy.“

• Celý text v angličtině najdete ZDE

„Zdejší rozlehlá mešita pojme až 4000 věřících. V okolních obchodech se prodávají burky, modlitební rohože, ale žádný alkohol. Osm z devíti místních hospod již zkrachovalo. V blízkosti mešity se nachází také budova, kde působí soud, který se ovšem neřídí britským právem, ale islámským právem šaría. Všechny dívky, které jsem viděla, a to i ve věku šesti či sedmi let, jsou zahalené do hidžábu,“ líčí Reid.

Vedle hospod zkrachovaly kadeřnictví a obchody, kde se prodávaly západní potraviny a oblečení. „Saviel Town se stalo etnickou enklávou, což s sebou přineslo znepokojivé důsledky. Právě z této čtvrti odešlo hned několik muslimských mužů bojovat do Sýrie a Iráku pod vlajkou Islámského státu. V blízkém okolí byl také vychován Mohammed Sidique Khan, jeden ze strůjců teroristického útoku v Londýně 7. července 2005, při kterém zemřelo 52 lidí,“ uvádí Reid.

Svoji nepříjemnou zkušenost si v Savile Town prožila i samotná Sue Reid. Když se ptala mladého muslima, kudy se dostane k mešitě, dostalo se jí velmi nepřátelské reakce. „Jdi pryč a už se nevracej. Tady nemáš co dělat!,“ cituje Reid slova agresivního muslima a dodává, že podobné nevraživosti čelí i poslední zbytky zdejší bílé populace. „Muslimové chtějí koupit jejich domy za každou cenu. Zaklepou na dveře a mají s sebou igelitové pytle plné peněz.“

Koupit dům chtěli tímto způsobem místní muslimové i od šestasedmdesátileté Jean Wood, ale vybrali si k tomu tu nejméně vhodnou chvíli. „Můj muž náhle zemřel a oni přišli s penězi sotva že jeden den po jeho odchodu. Žili jsme tu celý náš manželský život a celá rodina jsme truchlili nad jeho ztrátou. Nicméně jsem sebrala všechny své síly a sdělila jim, že tento dům není na prodej a za mého života ani nebude,“ říká paní Wood.