V Sýrii se prý dnes už vcelku běžně píše o neveřejné koordinaci ruských a amerických vojenských tahů na syrském bojišti. Ačkoli USA k tématu mlčí a Rusko mluví jen o „výměně informací, byť i dvakrát denně“, přímo v terénu to musí být asi už opravdu těžko popíratelné, neboť Zaman al-Wasl, jeden z nesčetných protiasadovských portálů, shrnuje situaci následovně: „Vojenská kampaň syrského režimu proti Islámskému státu v Rakká se zdá být plně koordinována s jejich tichým spojencem – Kurdy vedenými Syrskými demokratickými silami (SDF), které bojují proti IS na dvou frontách, severně od Rakká a v oblasti u tureckých hranic. Tyto tři fronty odhalují existenci ‚horké linky‘ mezi Moskvou a Washingtonem, v době, kdy Armáda dobytí (široká koalice džihádistů pod vedením kajdistické Fronty an-Nusrá, pozn. TS) postupuje v jižní části provincie Aleppo, což může ovlivňovat rusko-americký plán společného útoku na Rakká.“

Celý text je ZDE

Chybí vojenská síla, která by stále věřila v syrskou revoluci

Podle Zaman al-Wasl to navíc není ani žádný „závod“ o to, kdo Rakká osvobodí jako první, protože se vládní armáda s SDF, která je vyzbrojována a vojensky podporována Spojenými státy, údajně dohodla, že „po osvobození Rakká budou spolu a s obyvateli města jednat o jeho budoucnosti“. Zaman al-Wasl také píše, že Američany vedená koalice přitom přiznala existenci vzájemné shody na tom, že město Rakká budou kontrolovat režimní síly, zatímco severní oblasti provincie budou pod kontrolou SDF. Zaman al-Wasl k tomu poukazuje na souběžnost úspěšně pokračující ofenzívy SDF a jejích amerických „poradců“ do oblasti Manbídže, kde chtějí – jako by na přání Ruska – odříznout džihádisty od zásobovacích linek z Turecka, s vládní ofenzívou na východě provincie Hamá a pokračujícími boji na východě Sýrie a u Dejrizoru a stýská si: „Asi jediným, kdo na scéně na obou březích Eufratu chybí, je vojenská síla, která by stále věřila v syrskou revoluci a nebyla by podřízena jakékoli cizí alianci.“

Turecko je stále izolovanější

Washington se pokouší uklidňovat Ankaru, že význam syrských Kurdů v rámci SDF není až takový, jaký ve skutečnosti je, a přitom se tváří, že nevidí, jak jsou Tureckem podporovaní rebelové/džihádisté na severu Sýrie nejprve prakticky zlikvidováni Daešem a ten je potom zase prakticky v regionu u tureckých hranic likvidován právě jednotkami SDF. Erdoganovo Turecko se tak ocitá v situaci, kdy má sice stále ještě naoko „přítele“ za mořem, ale turecká politika v Sýrii se mezitím nikoli náhodou dostala pod soustředěný tlak Ruska a právě USA, což značí, že fakticky přestala existovat.

Za této situace je najednou Ankara připravena znovu začít jednat o spolupráci s Moskvou, protože sestřelení stíhačky přece nebylo „nepřátelským aktem“, nýbrž „chybou pilota“, ale Rusko opětovnou normalizaci vztahů odmítá, dokud se Turecko neomluví za sestřelení ruské stíhačky a nezaplatí škody za stroj a rodině zabitého pilota nevyplatí odškodné. A k tomu požaduje, aby Turecko stáhlo všechny své jednotky ze syrského území, protože nejsou vítány ani v Sýrii, ani v Iráku.

Stále izolovanější Turecko se tak z aktivního hráče v syrském konfliktu mění v pouhého přihlížejícího a najednou se už staví smířlivě k operacím syrských Kurdů nebo nabízí svou „plnou podporu“ dokonce už i kurdsko-americkému útoku na Daešem stále ovládaný irácký Mosul, píše Spencerová.

Rusko zřejmě plánuje rozsáhlou pozemní operaci

Podle Spencerové už Rusku „americká válka proti teroru“ v Sýrii přestala dávat jakýkoli smysl, což nejspíš platí i pro „mírové rozhovory“ v Ženevě. Rusko tak zřejmě plánuje rozsáhlou pozemní operaci, která by vedle Daeše na syrském území zlikvidovala i al-Káidu a další teroristy. Novou situaci ostatně popsal i Bašár Asad, který v projevu na první schůzi nově zvoleného parlamentu prohlásil, že mírové rozhovory selhaly a jedinou variantou, která Damašku zbývá, je dosáhnout vítězství vojenskou cestou. Vinu za pokračující boje – obzvláště na severu země – Asad připsal tureckému prezidentovi Recepu Erdoganovi, jehož za mohutného potlesku poslanců označil za „fašistu“. Aleppo se podle Asada stane „pohřebištěm nadějí a snů řezníka Erdogana“.

Závěrem Spencerová uvádí, že pokud mezi Ruskem, USA, Damaškem a Kurdy opravdu existuje dohoda ohledně Rakká a Daeše, a pokud se Rusko v rámci bojů o Aleppo (a sever Sýrie obecně) rozhodlo odhodit rukavice, vstupuje válka v Sýrii do nové a možná už konečně rozhodující fáze. Daeš tak v Sýrii a Iráku v každém případě ztrácí půdu pod nohama a stěhuje se do Západem rozbombardované a tím vyprázdněné Libye.