V pondělí jsme přinesli první část seriálu vzpomínek vycházejících ze Zemanova bestselleru Jak jsem se mýlil v politice, který jsme zaměřili na prezidentovu „lásku“ k novinářům. Nicméně ani v jiných částech knihy nevynechal Miloš Zeman nějaké to rýpnutí do některého z představitelů mediální scény.

„Politika však není jenom nebo převážně o osobních vztazích, sympatiích nebo antipatiích mezi politiky, jak se domnívají někteří pavlačoví komentátoři (k nimž podle mého názoru patří například Alexander Mitrofanov z deníku Právo), i když i oni mohou mít někdy pravdu. Uvědomil jsem si, že musím své osobní chutě a nechutě zapomenout a vystupovat jako sjednotitel ČSSD, protože straně reálně hrozilo rozštěpení. Odpůrci mé volby předsedou se začali shlukovat zejména v severních Čechách a bylo jen otázkou času, kdy se přihlásí o slovo,“ popisoval Zeman začátky svého vedení nejstarší české politické strany.

Následně Zeman přiznává, že mu velmi pomohlo to, co celou politickou kariéru odsuzuje nebo snižuje, průzkumy veřejného mínění. „Velice mi pomohlo, že měsíc po mém zvolení v únoru 1993 stouply preference ČSSD ze sedmi na jedenáct procent, a za další měsíc dokonce na čtrnáct procent. Zdvojnásobení stranických preferencí během dvou měsíců vzalo mým oponentům dech. I když jsem krajně skeptický k těmto průzkumům, tenkrát jsem jim blahořečil,“ svěřuje se.

Zajímavý je rozhodně i popis toho, jaká byla na počátku devadesátých let situace na politické levici. Vedle historické ČSSD totiž postupně vznikaly a zanikaly různé ministraničky, které pořádně nikdy neuspěly, ovšem štěpila se tak levicová scéna. Prvotní snahy  ČSSD snažit se s těmito stranami jakkoli sjednotit nebo domluvit vzájemnou spolupráci nic nepřinášely a Zeman sám uznává, že takové pokusy z jeho strany byly omyl.

„Po této chybě jsem konečně pochopil, že jedinou cestou, jak vybudovat silnou sociální demokracii, je zničit všechny strany v okolí. To bylo možné provést dvěma způsoby. Prvním byly různé slučovací sjezdy, při nichž by však do ČSSD nalezli i nevýkonní členové a právě ti by se nejvíce drali o funkce. Proto jsem zvolil druhou cestu, a sice vysát z konkurenčních politických stran schopné jedince a zbytek ponechat jejich osudu. V průběhu několika málo let tak zaniklo nebo se stalo prakticky bezvýznamnými asi osm politických stran,“ uvádí.

Tehdejší doba, kdy mnohem víc než dnes platilo tradiční dělení na pravici a levici, podle současného prezidenta přesto nesla různé těžkosti, související právě s dnes tolik skloňovaným politickým středem.

„Vyvozoval jsem, že střed je politické propadliště. Středový volič v užším slova smyslu ani neexistuje, je to geometrická chiméra nebo fakticky nerozhodnutý volič, který se pak přikloní buď nalevo, anebo napravo. Dělat důsledně levicovou politiku je však těžká práce (stejně tak jako dělat důsledně pravicovou politiku) a střed lákal jako bažina. K této myšlence se přikláněli různí ubožáčci, jejichž intelekt ani pracovitost nestačily na to, aby byli rybou nebo rakem. Dnes se občas i vracejí, jako od panstva odložené šatstvo,“ vysvětlil Miloš Zeman.

Při budování strany a s blížícími se volbami a finančními problémy sociální demokracie začaly přicházet vnitřní problémy a vzpoury. Jak Zeman vzpomíná, část aparátu strany dokonce před volbami vyhlásila stávkovou pohotovost a do čela nespokojenců se postavil Martin Starec (současný ekonomický ředitel ČSSD, pozn. red.). „Mám odboráře rád, ale za tehdejší situace se jejich požadavkům prostě nedalo vyhovět. Proto jsem nechal Martina Starce vyhodit, podobně jako jsem vyhodil svého bývalého poradce Otu Novotného,“ psal v knize Zeman. Připomeňme, že jde o toho Otu Novotného, který o mnoho let později opět na vrcholu v Lidovém domě dělal politického poradce premiéru Sobotkovi a patřil například k zastáncům přijímání uprchlíků a dle mnohých se právě jeho „rady“ podepsaly na tom, kam se ČSSD dnes dostala.