Až do června 1968 Miloš Jakeš podporoval Alexandra Dubčeka, a díky tomu se stal předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise. Pak však odjel na 14 dní na dovolenou do SSSR a tam na celé „Pražské jaro“ změnil názor. Od té chvíle podporoval Brežněvovo sovětské vedení.

Macháček připomíná jeden moment, který s tím souvisí a který ukazuje Jakeše jako člověka. „Když se vrátil, zavolal svého přítele a pomocníka a řekl mu: „Já se teď budu měnit. Myslím, že ty se mnou nepůjdeš, a proto nic už nesmíš vyřizovat a budeš sem chodit jen tak. Já ti zatím – dokud je čas – najdu místo, kde tě bude možno ulít. Později to už nepůjde.“

Fakt, že se dokázal zodpovědně postarat o své spolupracovníky, i když se s nimi názorově rozešel, jej prý výrazně odlišuje třeba od Gustáva Husáka.

Jeho hodnocení politické je třeba začít už v časech Jakešova dospívání. Absolvent Baťovy školy práce po celý život zůstal „baťováckým robotem“, ukázněným zaměstnancem, stojícím za svým šéfem. Je ironií dějin, že právě takový člověk se dostal k moci v časech nejdramatičtějších změn.

Macháček vzpomíná, že se s tím vyrovnával obtížně až do konce života. On sám si k němu jako historik a autor oceňované knihy o Gustávu Husákovi našel cestu, pomohlo mu i to, že jeho dědeček taktéž pracoval u Bati. Díky tomu získal od Jakeše řadu osobních svědectví.