Martin Hrabálek na úvod připomněl historii agentury Frontex a její poměrně malý mandát řešit ochranu hranic. „Frontex může pomáhat členským státům, pokud jde ale konkrétně o operace ve Středozemí, je extrémně závislý na členských státech. Když mu nedají personál a techniku, nemůže fungovat, protože nemá mechanismy, jak členské státy přimět ke spolupráci. Řekové dlouhodobě odmítali pomoc Frontexu, proto pak přišla pozdě,“ uvedl Martin Hrabálek. To by se podle něj do budoucna mohlo změnit, když loni Evropská komise přišla s návrhem zřízení evropské pohraniční stráže, která by mohla zasahovat i ve státech, které by si to nepřály. „Je zřejmé, že musí dojít ke změnám, aby ochrana vnějších hranic mohla efektivně fungovat,“ dodal Martin Hrabálek.

Přehnaná očekávání od Frontexu

Podle Štefana Füleho je jednoduché dělat soudy, podle nichž agentura vše vyřeší. „Lze vést debatu, která země je zodpovědná za ochranu vnějších hranic EU, jestli je to Bulharsko na vnější hranici, nebo Maďarsko na vnitřní hranici s Bulharskem. Jakmile země vstoupí do EU bez ohledu na to, jestli je součástí Schengenu, nese odpovědnost za vnější ochranu hranic,“ uvedl Štefan Füle a poukázal na skutečnost, že Frontex má koordinační roli, v některých politicích ale vyvolává falešné iluze a oni se pak například jako nejmenovaný český představitel ptají, jak může Frontex fungovat, když má na ochranu vnější hranice EU „dvě lodičky“. „Nemůže, protože mu nikdo takový mandát nedal. Problém je v tom, že členské státy nepřistupují k ochraně vnějších hranic a s tím spojené společné azylové politice podle pravidel, na kterých se původně dohodly. To je základní problém, a jestli se nezmění přístup členských zemí, jestli se budou schovávat za evropské instituce a samy nijak nepřispějí svým národním dílem, můžeme měnit mandáty a přejmenovávat věci, ale nic to nezmění,“ řekl Štefan Füle.

Od doby, kdy Česká republika vstoupila do EU a kdy byl vstup spíš byznysovým projektem, jsme si podle Füleho vytvořili představu, že je to vstup do instituce, která je schopná někam vysílat vojáky a konat. „Toho jsou ale schopny členské státy, Evropská unie bez členských států není ničím, ty státy ale nejsou nic bez svých voličů. V EU se od padesátých let mnoho změnilo, ale jedna věc zůstala stejná – základní politický instinkt každého politika – když se něco děje a přichází krize, instinkt velí ponechat stranou odpovědnost za evropskou myšlenku a zcela se soustředit na vlastní zemi. V případech krizí eurozóny nebo migrační krize je to ale vždy na úkor někoho jiného,“ uvedl Štefan Füle.

Víza pro Turky – nebezpečná i potřebná

V rámci debaty došlo i na otázku, jestli uvolnění vízové politiky vůči Turecku není rizikem. Podle Martina Hrabálka je tato dohoda nebezpečná, ale i potřebná. Čím jsme vlastně mohli Turky uplatit, aby spolupracovali? Jejich vstup do EU není ani ve střednědobém horizontu reálný, už jen proto, že jej může zablokovat referendum v jediné zemi a států, které si Turecko v EU nepřejí, je více. Bezvízový styk je nyní pro Turecko nejatraktivnější,“ popsal situaci Martin Hrabálek.

Štefan Füle pak dodal, že dlouhodobě vedou do EU dvě migrační vlny – západobalkánská a středozemní. Starší členské země do poloviny minulého roku mluvily často o středozemní trase a západobalkánskou přehlížely. Zkrocení migrace a jejích následků má přitom podle Füleho tři podmínky: mít v sousedství země, ze kterých nemají lidé potřebu utíkat k nám, zadruhé ochranu vnějších hranic a zatřetí – když už hranice chráníme a když přes ně přejdou legálně žadatelé o azyl, mít řešení, co s nimi. V případě Libye je přitom snaha o dohodu spíš neúspěšná, protože není po pádu Kaddáfího režimu nikdo, od koho by se dala čekat spolupráce na kontrole migrační vlny. Pokud jde o členství Turecka v EU, může být podle Füleho do budoucna členem, ale bude to jiné Turecko a bude to zároveň i jiná Evropská unie. „Turecko splní všechny podmínky pro nové členství a EU bude muset být připravena na vstup takto lidnaté nové členské země. Zahájení přístupových jednání před patnácti lety všichni čelní politici tehdy v tehdejších členských zemích odsouhlasili. Jestli je tedy dnes nějaký problém, je to oboustranná důvěryhodnost. Z naší strany je problém, že dnes spousta politiků zpochybňuje přijetí Turecka, na turecké straně je nedůvěryhodnost v tom, že se jim nehodí některé podmínky, se kterými dříve souhlasili. Současné kroky jsou ale jen obnovení našeho dřívějšího závazku,“ řekl k problematice Turecka Štefan Füle, který dodal, že jej popuzuje, když se dnes debata o Turecku zplošťuje jen na to, že Turci dostanou víza.

V debatě zazněl dotaz, jak si Štefan Füle jako bývalý eurokomisař představuje, že by mohly být státy EU donuceny k lepší ochraně hranic. Možností je podle něj několik. „Když například země neplní závazky, Evropská komise na to upozorní a chce vysvětlení a může dojít až na soudní dohru a pokutu pro členský stát. Paralelně s tím jde snaha pomoci státu ty problémy překonat,“ řekl Štefan Füle. Popsal pak nepříznivou vizi Schengenu, kdy by některé státy „hraní si na Schengen přestalo bavit“. Vzniklo by tak něco jako Schengen 2.0 a v něm zůstalo jen několik zemí, které by ostatním zamezily ve volném vstupu. Povinné kvóty a jejich prosazení v loňském roce ale byla podle Füleho neuvěřitelná strategická chyba starších zemí EU a Evropské komise. „Vytvořila se propast mezi staršími a novými zeměmi Unie. Přijít s povinnými kvótami v době, kdy ještě nebylo jasné, co se udělá pro ochranu vnější hranice a jak se bude vyvíjet azylový systém, bylo to absolutně nejhorší a nejnebezpečnější téma,“ konstatoval Štefan Füle.

• Další reportáže ČTĚTE ZDE