Česká republika je podle obou akademiků z geopolitického hlediska na hranici mezi Východem a Západem. „Plyne z toho určitá nesamozřejmost naší příchylnosti, respektive přináležitosti k Západu; a tento aspekt by se měl v současné situaci brát v potaz,“ říká profesor Holzer ke kauze Vrbětice. „Nyní se šermuje termíny jako vlastizrada či pátá kolona, ale vzniklá situace je uvnitř české politické obce a společnosti vnímána různými optikami,“ vysvětluje Holzer v rozhovoru pro server Seznam Zprávy.

Vztah Česka k Rusku je podle Holzera závislý na tom, jak jsou silné vazby na Západ. „My se sice můžeme rétoricky přiklánět k západnímu společenství, jsme s ním spojeni členstvím v EU a v NATO, ale jakmile vzniká nějaká pochybnost nebo slabost k této lince a vztahu, vzniká pochopitelně prostor k tomu, aby sílil tzv. ruský vektor,“ říká Holzer s tím, že v posledních letech není příklon k Západu v české politice tak samozřejmý a část české společnosti raději hledí na Východ.

To potvrzuje profesor Mareš, podle nějž mezi sebou prozápadní a provýchodní síly zbytečně silně soupeří. „Během různých krizí a po zásadních událostech se objevuje snaha ten druhý proud zcela eliminovat. To se ale úplně nedaří, i nyní není šance, že vše proruské bude poraženo a zůstane to tak navždy. Podobné je to z druhé strany. Nedávná migrační krize dala společně s ruskou expanzí na Ukrajině a ve středovýchodní oblasti vítr do plachet provýchodním silám, prozápadní část byla tlačena do kouta, ale dokázala odolat a dnes je opět na koni. Geopolitický spor tu bude i nadále,“ má jasno Mareš.

Vztah prozápadních a provýchodních sil je podle Holzera v poslední době silně radikalizován a polarizován. „Lidé jsou tlačeni do toho, aby se s těmito dvěma geopolitickými možnostmi bezvýhradně identifikovali. Debata se vyhrotila do podoby, že jakmile někdo formuluje nějaký kritický postoj k věcem, které jsou trendy na Západě, tak je okamžitě nálepkován jako prokremelský troll. A jakmile naopak řeknete něco pozitivního o Rusku, jste pro druhou stranu proputinovský špion,“ všímá si Holzer a dodává, že kauza Vrbětice přichází ve chvíli, kdy je česká politická obec hodně rozdělená a náchylná k černobílým interpretacím.

Vztah k Rusku je prý dán již rokem 1945, kdy Rudá armáda osvobozovala tehdejší Čechy od nacistické okupace. „Část české společnosti jasně klade důraz na to, že nás Rudá armáda zachránila jako součást vítězné protihitlerovské koalice. Na straně druhé je tady část české společnosti, která poukazuje na to, že se jednalo o Pyrrhovo vítězství, které nás definitivně přivázalo do východního bloku, od nějž vede jasná linka k únoru 1948 a 40 letům komunistického panství,“ vysvětluje Holzer historii obou postojů v české společnosti.

Podle Mareše je příklon k Rusku v poslední době dán spíše negativním postojem k západním progresivistickým hodnotám než opravdovým souhlasem s politikou a mentalitou Ruska. „Lidé, kteří by dřív ani nebyli tak proruští, se tak stali díky odporu k progresivistickým trendům, jež si subjektivně ztotožňují se soudobými západními hodnotami. Ve chvíli, kdy někomu začalo vadit příliš mnoho feminismu, příliš mnoho propagace homosexuálů, příliš mnoho sympatií k migrantům, v tu chvíli se takový člověk nechá ovlivnit tím, co hlásá soudobá ruská propaganda,“ tvrdí Mareš s tím, že jde spíše o určitou „vzdorostrategii“.

Právě vliv ruské propagandy je podle obou profesorů v posledních letech nesmírně silný. „Jsou tu vládní prostředky, kulturní centra, tzv. alternativní média a síť trollů a podporovatelů. Jejich sdělení jsou pak šířena v sociálních bublinách. Na ně se teď soustřeďuje velká pozornost. Ale pozor, neznamená to, že když nebyly sociální bubliny na internetu, nebyly zde proruské sympatie. Státní ruská propaganda může využívat i televizní a zpravodajské kanály. Celkově ovlivňuje a posiluje přesvědčení mnoho ideově spřízněných lidí,“ říká Mareš, že ruskou propagandu poté dále šíří i část české společnosti.

Západ má naopak v Česku velkou kulturní převahu, které nemůže Rusko čelit. „V televizní nabídce v Česku jen zřídkakdy narazíte na ruský film, jinak to jsou americké seriály, německé detektivky, francouzské komedie. I tímto Rusko prohrává svůj boj o kulturní dominantní narativ, proto se tomu musejí přizpůsobovat i ti, kteří jsou prokremelští, musejí reagovat na americkou dominanci a kritizovat dekadentní kulturu. Rusko ale nebylo a není schopno nabídnout alternativu,“ má jasno Mareš.

Česká republika je podle Holzera pro Rusko strategicky a geopoliticky významnou zemí, která má navíc poměrně silné proruské zázemí. „Rusko je relativně snadno schopné ovlivnit mínění té části společnosti, která naslouchá, má tu nějaké zázemí. Jsme i geopoliticky významní, mimo jiné jako důležitý tranzitní prostor. Už jen to, že přes nás vede důležitý ropovod, je důvod, proč nás Rusko nemůže ignorovat. Nicméně jsme z jejich pohledu malí, a proto nás neberou jako rovnocenného partnera,“ říká s tím, že v Česku je také poměrně silná základna ruských občanů.

Aktuální kauzu kolem Vrbětic prý Rusové vnímají zcela jinou optikou než my a dávají ji do souvislosti s dalšími vyhrocenými situacemi, například na Ukrajině. „Když se podíváme na zprávy v ruských médiích a na ně navázaných chatech, tak z toho vyznívá, že se Západ snaží zintenzivnit agresivní tlak na Rusko, a to za situace, kdy stoupá napětí v Donbase i jinde. Ruská politika toto nechápe izolovaně, berou to tak, že se Češi, Poláci a další zapojili do americké kampaně proti Rusku. Rusové nás vnímají jako někoho, kdo pomáhá Američanům. I když popírají, že zde GRU byla, a stojí za útokem, ve skutečnosti mohou být na operaci svých tajných služeb hrdí. Pro ně je to běžná velmocenská věc a u prozrazených akcí, byť s následkem smrti nevinných občanů, oni necítí potřebu se omlouvat,“ říká Mareš s tím, že Rusové kauzu vnímají jako stupňovaný tlak Západu, do kterého se Češi zapojili.