Vánoční přání 2016

Vážení přátelé,
facebook, e-maily i všechny ostatní komunikační kanály přetékají vzájemnými pozdravy a přáními šťastných a veselých Vánoc. Přejeme si mnoho dárků, ubezpečujeme se vzájemnou láskou (anebo alespoň důstojně mlčíme o svých nenávistech) a navzájem si referujeme o tom, kdo má co napečeno, navařeno, nasmaženo…
V těch vzájemných přáních však postrádám vyslovení toho hlavního, vpravdě vánočního přání, totiž přání nové naděje – nechť přijde a vytrvá s námi až do příštích Vánoc.
Jako kdyby nikdo žádnou naději neměl a jako kdyby se nikdo neodvažoval nikomu naději přát. Jako kdyby takové přání bylo příliš nerealistické na to, aby skutečně mohlo být vysloveno.
Protože, řekněte mi upřímně: kdo má dnes nějakou naději – a v co? V chvilky, zažité v nejpřísnějším soukromí, tam, kam nedosáhne stát svými chapadly? Vždyť kolik je rodin, které nikdo jiný než stát zničil, rozvrátil, kolik je kolem nás případů, kdy stát a jeho justice dala vzniknout svým nekompetentním, neschopným a hloupým rozhodováním takovým poměrům, že i rodina přestala být bezpečným útočištěm a každý sám se brání, jak nejlépe může – dohnán do kouta, o jehož existenci snad ani nevěděl, natož aby na něj pomyslel.

Neméně nadějeprostý je pohled do vnějších sfér.

U mnoha rodin vládne – když ne bída, tak nedostatek a nutnost obracet každou korunu – a to bez naděje na nějaké zlepšení. Z exekucí se stal český fenomén, jehož obětmi je dobře desetina národa. Stali jsme se národem lichvářů a exekuovaných. Jde jen o to, na kterou stranu se člověku podaří dostat. Paradoxem zůstává, že podle mých profesních zkušeností se tím exekuovatelnost práva, včetně pohledávek, se nikterak výrazně nezvýšila. Kdo zaplatit nechce, stejně nezaplatí a v řadě – řekla bych, že převažující řadě – případů, kdy dotyčný zaplatit chce, to pro extrémní nárůst úroků a nákladů řízení už doživotně není možné. Někdy přemýšlím o tom, co se stane, až začne umírat tato generace třicátníků, čtyřicátníků, o starších nehovoře, kteří po sobě místo dědictví zanechají exekuce. Jak skutečně neblahý vliv to bude mít na postavení těch, kteří si nebudou moci vzít z dědictví ani ty „předměty denní potřeby nepatrné – neexistující zůstatkové hodnoty“ to na straně jedné, na straně druhé pak vznikne obrovská zátěž státu, kterému všechny tyto „dluhy“ spadnou do odúmrti.
Vím, že nad touto bídou kde kdo krčí nos a médii se prohání řada nabubřelých politických tvrzení, že při čtyřprocentní nezaměstnanosti může každý pracovat - že za plat, ze kterého se nedá vyžít, už neřekne nikdo. Pamatuji se také na jeden už starší výrok kteréhosi politika, že byl v supermarketu a viděl tam přetékající nákupní košíky a žádnou bídu. Jistěže… bída do supermarketu nechodí, ta je zjevná jen na místech, kam málokdy, či spíše nikdy, nechodí politici.

I u těch, u kterých hmotná bída není zřejmá, máme daleko na to si „vyskakovat“. Jestliže 27 let „demokratického“ režimu, včetně členství v Evropské unii přineslo pouze to, že máme zhruba třetinové platy oproti „starým“ členům EU, nezbývá, než přiznat, že „soudruzi někde udělali chybu“ a taky to, že budování cyklostezek a podobných investičních nesmyslů ekonomiku nepozvedlo, tedy, že z hlediska našich nadějí vkládaných do vstupu do EU byl tyto naděje zcela liché.
Kromě bídy fyzické jsme zahlcováni stále více a více bídou duševní. Naše děti jsou ve školách indoktrinovány způsobem, který si nezadá s léty padesátými a který mi připomíná moje dětství, jmenovitě rok 1978, kdy jsem v občanské nauce vystačila s jedinou dokola omílanou „aktualitou“, totiž, že „vlna odporu proti Chartě neustále sílí“. Dnes se naše děti dozvídají o výhodách a úžasnostech islámu. Paradoxem je, že tuto indoktrinaci si sami platíme: firmy, fungující na našem území, touží prodávat i muslimům, kterých je i v Evropě stále více a více. Na to potřebují certifikáty halal. Ty si obstarávají od místních islámských „nadací“ a „center“, které se bezostyšně tváří jako neziskové organizace a přitom rejžují od ekonomických subjektů 3 – 5.000 Euro ročně za jedno prohlášení o tom, že daný výrobek je v souladu s pravidly pro rituální čistotu dle islámu. (Konkrétně: 10 druhů sýra – 10 certifikátů, abyste rozuměli). Potvrzení halal se přitom naprosto netýká jen jídla: týká se všech, tedy jakýchkoli výrobků, které musí být vyrobeny na příklad bez toho, aby zaměstnanci měli na krku zavěšený jinověrecký náboženský symbol, totiž křížek či Davidovu hvězdu. Je pochopitelné, že oprávnění udělovat halal certifikáty nepadá z nebe – že je předáno vyšší autoritou, samozřejmě z příslušné muslimské země, kam také bezpochyby odtéká jistá část zde z certifikátů vybraných prostředků. Snad desátek, snad více. Tyto finanční prostředky pak opětovně slouží k naší indoktrinaci, k posílení islámu v Evropě a bezpochyby i u nás. Je pozoruhodné, že panu ministrovi financí zavedení de facto paralelního daňového systému evidentně vůbec nevadí, jeho potravinářské podniky do něj samy přispívají.

Nejen co se týká indoktrinace islámem, ale i v dalších a dalších ohledech je našim dětem bráněno ve vzdělání. Jsou zahlcovány pseudoencyklopedickými znalostmi a strádají nedostatkem vzdělání, které by je vedlo k pochopení života. Současný boom zájmu o společenské vědy na vysokých školách je paradoxně výsledkem naprosté nemožnosti dobrat se těchto znalostí na středních školách, o školách základních nehovoře. Filosofie, psychologie, sociologie, politologie, právo, religionisika a teologie či pedagogika fakticky nejsou na základních školách vyučovány – a to nehovořím o „praktických“ derivátech těchto věd jako je výchova k partnerství a rodičovství, základy ekonomie domácnosti, pedagogické minimum pro rodiče, zdravověda, sebeobrana. Společenské vědy tak dostávají punc jakéhosi mystického zázračného oboru, který, jsa poznán, odhalí to pravé tajemství života. Což je to, po čem mladí lidé touží a mají plné právo po tom toužit. Bohužel tím, že se s těmito obory nemají šanci sekat dříve než na vysoké, dostávají se tyto obory na univerzitách na úroveň, na které by měly být probrány na druhém stupni základních škol. Vzdělání jako „kulturonosný“ element, který je hodnotou sám o sobě, je zcela pomíjen. Po školách je požadováno, aby poskytovaly vzdělání „praktické“, tedy ve skutečnosti aby se z nich stala učiliště – a to všeobecně ve všech oborech a prakticky na všech úrovních. Bolestně toto vnímám i u svého vlastního oboru, kdy to jsou dnes studenti, kteří se zajímají takřka výhradně o „praktickou aplikaci práva“, která by je dovedla ke kýženým správně ohodnoceným právnickým povoláním a vůbec nechápou, proč by se měli zabývat něčím, co bychom nazvali „právně-historicko-filosofickým základem“. I když se tomu některé právnické fakulty statečně snaží bránit, i z nich se pomalu stávají právnická učiliště, která výukou nějaké teorie jen studenty zdržují.

Na politické scéně se těžko nadít naděje. Čechy jsou vždy ty poslední, kde starý přežilý politický režim padá, ovšem i tak je nutno říci, že zde není ani naděje na to, že by se mohly vnější, pro nás určující politické poměry změnit tak, aby se to odrazilo i u nás. Do parlamentních voleb v roce 2017 není možno vkládat naděje žádné. Nejvíce jsme závislí - ekonomicky a tím i politicky – na Německu a zde je potřeba říci, že současná kancléřka paní Angela Merkel jde v přímých stopách Adolfa Hitlera. Onen i ona se rozhodli zničit svůj vlastní národ, nedbajíce přitom na strasti způsobené národům okolním. Že paní Merkel se tváří – a také se tím zaštiťuje – jako Hitlerův protipól, je nerozhodné: v absolutních hodnotách se jedná o stejnou ideologii. Rasistickou, nadřazující jednu „rasu“, případně jedno náboženství nad druhé, pohrdající těmi, kdo k „vyvolené“ rase nepatří. Důsledkem tohoto přístupu však navíc oproti německému nacismu, stojícím na svém (pravda pochybném, leč systémově konzistentním) právním systému, je postupný rozval celého systému práva – systému, který byl budován dva a půl tisíce let a který v zásadě doposud nebyl nikdy zpochybněn.

Můžeme doufat, že nadějí na změnu celosvětových poměrů by mohl být nastupující americký prezident Donald Trump, avšak má duše je duší Tomášovou: dokud nevložil prsty do jeho ran, neuvěřil. Dokud se D. T. nenastěhuje do Bílého domu a vskutku nezvrátí dosavadní trend v mezinárodních vztazích, neuvěřím.

Naděje, že naše země propluje bouřlivými vodami v Evropě řádícího terorismu „bez ztráty kytičky“, tedy bez ztrát na životech, je již po posledním útoku v Berlíně marná: k „našim“ ztrátám si přitom dovoluji započíst i onoho zavražděného polského řidiče kamionu, protože Poláci rozhodně stojí „na naší straně barikády“.

Zkrátka a dobře, realisticky lze očekávat, že bude jen a pořád a stále hůř. Vnímám záchvěvy emocí okolo sebe a připomínám si své pocity dítěte, které bylo náhle, bez varování, opuštěno s podzimem roku 1968 tolika báječnými strýci a tetami. Kam jen mohli odejít a proč? ptalo se tehdy pětileté dítě a rodiče mu odpovídali: jednou to pochopíš…

Jak tu beznaděj ale přežít? Jak přežít Vánoce, které právě jsou – a to je to, co stále postrádám – svátky naděje, svátky toho, že se narodil Spasitel světa a svátky toho, že bude líp…

Budoucnost nám naději nedává, proto je potřeba se obrátit do minulosti. Vzpomeňme Vánoc toho již jmenovaného roku 1968, kdy už mnozí věděli, že opravdu nebude líp a Vánoc 1969, kdy už věděli všichni, že nebude líp. Vzpomeňme Vánoc 1947, kdy mnozí byli na pochybách a Vánoc 1948, kdy mnozí byli už někde zcela jinde, než by si byli představovali. Když jsem v roce 1991 byla v Kanadě, stihla jsem potkat několik významných československých exulantů. Všichni mi vyprávěli, jak byli v době svého útěku z vlasti přesvědčeni o tom, že „to“, rozuměj komunistický režim, nemůže vydržet… a jak jejich naděje byla mylná. Vzpomeňme, jaké asi byly Vánoce v roce 1949, po prvních politických procesech a jaké byly Vánoce 1950 po procesu s Miladou Horákovou. Jaké mohly být asi Vánoce v roce 1938, v roce 1939 a v letech následujících. Jaké byly Vánoce v době první světové války a ta, ledvaže pominula, byla vystřídána neméně zničující epidemií smrtelné chřipky. Jaké byly Vánoce 1893 v době procesu s Omladinou a v roce 1894, když už byly vyneseny rozsudky. A to jsou jen ty poslední roky české historie. Nemluvme o Bachově absolutismu, o roce 1848, o třicetileté válce, která, dlužno podotknout, trvala třicet let a byla faktickou genocidou obyvatel zemí Koruny České. Jaké byly asi Vánoce 1620? Jak slavili Vánoce příznivci Husovi v roce 1415? Ač jejich víra byla pevná – slavili je s nadějí? Dovolím si o tom pochybovat, stejně jako pochybuji o tom, že Vánoce ve všech výše vyjmenovaných (a mnohých dalších, obdobných) letech byly n a d ě j e p l n é. Naopak. Pravděpodobně byly zoufalé. Byly poznamenány tím, že lidé neviděli naději do budoucna a přišlo jim zatěžko žít – stejně tak, jako to dnes pociťuje mnohý z nás.

Avšak přes to všechno, ano, dobře si povšimněte, p ř e s t o v š e c h n o se naděje zase vrátila. Zase rozkvetla zázračnými květy, i když často to bylo na úhoru hnojeném utrpením národa i jednotlivých konkrétních lidí.

V naději je naše naděje.

V tom, že celá naše kultura, celá naše civilizace je postavena na naději. V tom, že naděje je naší integrální součástí a že tento „život v naději“ je něco, o co se můžeme opřít jako o to nejpevnější, co máme. Jako o něco, co máme zcela unikátně (neboť, v tom snad se mnou souhlasíte, naděje na nekonečné posmrtné sexuální orgie, nabízené islámem, vskutku žádná naděje není).

Takže, vážení přátelé, u vědomí naděje, přeji vám všem krásné Vánoce 2016.

Vaše,

Klára