Předseda vlády na svém facebooku k událostem 21. srpna 1968 napsal, že to nebyla žádná nešťastná hra osudu. Byla to invaze cizí mocnosti. Konkrétní zločin konkrétních lidí na pozvání konkrétních zrádců. „Vážím si těch, kteří se okupaci i následné normalizaci postavili. Musíme o té době mluvit, připomínat si ji a vážit si demokracie a svobody, kterou máme dnes,“ uvedl premiér.

Tomu by se nedalo nic vytknout, kdyby nešlo o slova bývalého aparátčíka, jehož rodina v době normalizace výtečně prosperovala, píše komentátor Jiří Sezemský, bývalý hlavní poradce premiéra Petra Nečase. Tehdy stál podle jeho slov Babiš na druhém břehu, nikoli na straně těch, jimž hrozily perzekuce, pokud by projevovali nesouhlas s linií vlády jedné strany.

Sezemskému se nelíbí, že Babiš kolem sebe vytváří aureolu mučedníka, který za minulého prý trpěl a byl státní mocí šikanován. Připomněl jeho slova, která loni pronesl v Partii: „Naše rodina byla v šedesátém osmém roce postižena, měli jsme tři emigračky. Mě estébáci vydírali.“ „Premiér kalkuluje s tím, že lidé mají krátkou paměť a voliče ANO jeho minulost nezajímá,“ dodává Sezemský.

Pokud dnes tedy vyzývá, abychom o okupaci mluvili, pak se rozhodl Sezemský popsat, jak se s ní popasoval sám Babiš a jeho nejbližší. Leccos vyčetl z oficiálního Babišova životopisu zveřejněného v době vzniku hnutí ANO 2011. „Celá jeho rodina byla součástí prominentní vrstvy požívající mimořádné výsady vysoko nad standard tehdejších řadových členů komunistické strany,“ píše Sezemský, pro kterého jsou Babišova slova o údajném pronásledování jeho rodiny po roce 1968 absurdní.

Babišův otec Štefan vstoupil do Komunistické strany Slovenska (KSS) už počátkem 50. let. Babišova rodina pak vycestovala podle informací do Ženevy v září 1969, tedy v době, kdy už citelně přituhovalo. Federální shromáždění bleskově přijalo po mohutných srpnových demonstracích „pendrekový zákon“, umožňující tvrdě trestat ty, kdo narušovali socialistický společenský řád.

„Štefan Babiš vlnu drastických čistek přežil díky osobní intervenci bývalého ministra zahraničního obchodu Andrej Barčák. Kolik nomenklaturních kádrů, o ostatních lidech nemluvě, mělo v době ostrých prověrek a nastupující husákovské normalizace tak vlivné přímluvce, zvláště, když měli v rodině ‚tři emigračky‘?“ ptá se podezřívavě Sezemský a soudí, že Babišův otec musel být pro tehdejší režim mimořádně spolehlivý.

Původní text ZDE

Babiš šel podle komentátora v otcových šlépějích a netajil se tím, že chtěl z tehdejších poměrů vytěžit maximum. Na podzim 1985 byl pak vyslán jako delegát PZO Petrimex do Maroka, kde zastupoval patnáct podniků zahraničního obchodu. Jako delegát měl diplomatický pas, žil ve čtvrti s ostrahou a stinné stránky totality se mu vyhýbaly obloukem. „Daní za privilegované postavení byl zvýšený dohled Státní bezpečnosti, vytvářející síť spolupracovníků. Mezi ně patřil i agent Bureš,“ dodává Sezemský.

Když se komunistický režim v listopadu 1989 zhroutil, manažeři z „pézetek“ měli na startovní čáře společenských změn s vytvořenou sítí kontaktů a zkušenostmi s tržní ekonomikou značný náskok, popisuje dál Sezemský. Nemluvě o tajemných zdrojích kapitálu, ulitého v zahraničních bankách. „Druhý nejbohatší muž v zemi tak začal svoji ekonomickou pozici budovat v době normalizace, obklopený exponenty Státní bezpečnosti,“ uzavřel komentátor a podotkl, že tento příběh jistě neměl Babiš na mysli, když chce připomínat dobu nesvobody.