Končící rok byl zřejmě úplně nejvíc poznamenán hromadnou migrací do Evropy. Může být přínosem, nebo příchod tolika lidí vnímáte apokalypticky jako ti, kteří varují před zánikem evropské kultury, civilizace a demokracie?

Ta otázka se často prezentuje tak, že tu jsou buď lidé, kteří si přejí, aby sem přicházeli migranti, nebo ti druzí, jež z nich mají naprostou hrůzu. Já si myslím, že většina lidí se na to dívá úplně normálně. Uvědomují si, že jsou země, kde je válka, uvědomují si, že jsou země, kde je obrovská bída, nejsou pracovní příležitosti, že ti lidé tam nemají perspektivu dalšího vývoje, a to vyvolává migraci. Ta se samozřejmě stává obrovským problémem v momentě, kdy přesáhne absorpční schopnost společností. Pak je obtížné příchozí integrovat, zároveň dochází k tomu, že se nenaplní ta obrovská očekávání, s nimiž jdou do Evropy. Není to vůbec černobílé a já si nemyslím, že by měla být společnost rozdělována na ty, jež chtějí migranty, a ty, kteří si je nepřejí. Migrace je, ať chceme, nebo nechceme, a proto je třeba se postarat o to, aby byla maximálně pod kontrolou Evropy. Musíme vnímat, kdo přichází, proč přichází, protože to s sebou nese bezpečnostní rizika. Ale je třeba vědět, že to může přinést prospěch z hlediska pracovní síly, stárnutí Evropy, že to může do značné míry i nastartovat evropskou ekonomiku.

Je tedy chybou, že se diskuse většinou hodně emotivní zužují pouze na otevřenou náruč, nebo naopak na požadavky na uzavření hranic?

Záleží na tom, jak se ta příležitost využije nebo nevyužije. Vždy je to otázka množství, v jistém momentě se něco dá zvládnout, v jistém momentě hůře. A samozřejmě je to také otázka lidská. Vidím-li, že přicházejí lidé z válečných konfliktů někdy s hrůznými zážitky, tak to nemůžu jen tak hodit za hlavu. Samozřejmě musíme vidět, že nepřicházejí světci, že přicházejí normální lidé. Občas lidem doporučuji, aby si představili, že by se dostali do takové situace, kdy by museli z důvodu bezpečí opustit zemi a šli s nimi všichni lidé z jejich ulice. A teď by si říkali: „Hele, jde také tenhle a tamten, co má ty nevycválané děti, a tamta, co pořád někoho pomlouvá.“ Takže je třeba mít na paměti, že to jsou úplně normální lidé, kteří mají své vlastnosti, mají své problémy. Nemám ráda, když se vytváří image, jak sem přicházejí úplní andílci, ale stejně tak představa, že sem přichází banda kriminálníků. Prostě přicházejí lidé z rizikových oblastí a ti lidé mohou být hodní, dobří, mohou tam být provokatéři. To všechno se při migračních vlnách ví, ale musí se na to umět racionálně reagovat. A ty emoce, kdo je pro a kdo je proti, jsou přesně to, co tu racionální reakci neumožňují.

Lídři Evropské unie i jejích nejmocnějších zemí jsou obviňováni z nečinnosti, že zaspali, že nic nepodnikli. Čím si tu nečinnost vysvětlujete?

Evropa na to nebyla připravená. Předpokládalo se, že to bude dočasná vlna, netušili, že to bude v takovém množství. V počátku se to bralo tak, že někdo pašuje lidi v kamionech, jiní přijedou na lodích, třeba stovky lidí, ale to, že to budou tisíce denně a tak dlouho, s tím nikdo nepočítal. Druhá věc je, že ta reakce hodně vypovídá i o Evropě. Vypovídala o ní hodně už i finanční krize. Můžeme si říci, jestli je Evropy hodně, nebo málo. Mám pocit, že Evropa je svým způsobem málo integrovaná. To zní provokativně, když všichni říkají, že by se Evropa měla rozpadnout. Ale pokud chcete řešit finanční otázky, musíte mít určitou finanční disciplínu. Když chcete řešit, co s migranty, jakým způsobem je integrovat, musíte mít i nástroje, aby nezůstávali jen v jedné zemi, aby se o ně země skutečně částečně podělily v rámci možností i v rámci toho, kam ti lidé chtějí jít. Když potřebujete chránit Schengen, tak by se na tom měly podílet všechny země Evropské unie, a ne jenom ty, které mají tu smůlu, že jsou vstupními zeměmi.

Evropská unie tedy potřebuje pro překonání nynějších problémů hlubší integraci?

Jiní zase říkají, že by možná bylo dobré, kdyby Evropa zůstala a každý stát si chránil to svoje, že by to bylo nejjednodušší. Ukazuje se, že integrace Evropské unie je v takové fázi, kdy to není ani kočka, ani pes, neví se, zda méně Evropy, nebo více Evropy. Řešení mohou být různá a pravděpodobně i o tom se bude mluvit a Evropa z toho bude muset vyvozovat důsledky, protože se ukazuje, že integrace v té současné podobě není úplně ideální, a to může vést k dalším konfliktům. Vede to ke hledání různých řešení, hovoří se o malých Schengenech, prostě je to určitá historická křižovatka a bude se rozhodovat, kudy dál.

V souvislosti s migrační krizí, i když nás se zatím dotýká jen minimálně, se polarizovala i česká politická scéna. Je to pro nás v tuto chvíli zásadní téma?

Česká republika musí počítat s tím, že se bude podílet i na ochraně hranic, že bude také přijímat uprchlíky, ať už na základě kvót, nebo dobrovolných rozhodnutí, ale po pravdě řečeno pro Českou republiku neexistuje v této chvíli závažný problém s uprchlíky a s jejich integrací z hlediska bezpečnostního. Přesto je to téma, o kterém se neustále hovoří. A mnohdy se kvůli němu nehovoří o tématech, která jsou v tuto chvíli pro společnost podstatně důležitější. Bylo zajímavé, když se jednalo o registru smluv, což je jedno z nejvýznamnějších protikorupčních opatření, pořád se mluvilo o uprchlících a skoro to vypadalo, když se zákon vracel ze Senátu, že ho sněmovna přijme ve změněné formě, která by znamenala, že by neměl vůbec žádné účinky, protože vše podstatné, co mělo mít protikorupční podobu, by z něj zmizelo. A o tom se skoro nikde nehovořilo. Česká politika velmi silně využívá toho, aby racionální diskusi o některých věcech změnila na emotivní, aby vytvářela dojem, že jsou tu nějaké skupiny, v nichž jsou tzv. pravdoláskaři, a jiné, kde jsou vlastenci nebo něco takového. A to je naprosto absurdní.