Postarší penzion si tu od bývalých bezdětných majitelů pořídil výrobce kajaků Karl Fischer. Smlouvu se zemským okresem Regen uzavřel v roce 2015 a investoval sem 350 000 až 400 000 euro, aby vyhověl poměrně náročným hygienickým a bezpečnostním podmínkám. Dostával 19 euro na osobu a den za servis pro uprchlíky včetně třeba praní lůžkovin, zabezpečení a podobně.

Velké oči, které pak zbyly pro pláč

To koresponduje s celkovou situací, kdy si na začátku migrační krize uzavíraly zemské okresy smlouvy na provozování ubytovacích zařízení pro azylanty. Ty však v roce 2016 nebyly prodlouženy. Stav od září minulého roku je podle Fischera pesimistický. Nyní tu bydlí kolem 25 azylantů, vesměs ze Sýrie. Obsazenost je jen poloviční. „Od května a června jsme přijímali jen jednotlivce a nikoliv větší skupiny a přišlo jich málo,“ postěžoval si ubytovatel. „Proto jsme přemýšleli, jak to půjde dál a zdali v tom ubytování budeme pokračovat, protože počty šly rapidně dolů. Lidé z jiných uprchlických táborů ale zase chtěli sem, protože zde měli své kamarády. Na ubytování nebyly žádné záruky… Informace chodily pozdě a bylo jich málo,“ hovoří smutně o ne zrovna perspektivní spolupráci s „okresem“.

Méně pro soukromníky, více státu

Na to ale reaguje mluvčí okresu Heiko Langer. „Ze začátku jsme si pronajali ubytovací zařízení o kapacitě 30 až 40 lidí u podnikatelů, kteří o tuto službu projevili zájem. Teď je ale rušíme, protože spolková vláda preferuje zařízení s větším počtem azylantů, minimálně 80 a více.“ V Regenu je nyní v provozu desítka ubytovacích zařízení z původních 23, ale fungují zde také dvě státní zařízení – jedno přímo v okresním městě Regen – a pak zcela nové s kapacitou 150 osob, které se nachází ve Viechtachu.

Mluvčí zemského okresu Regen Heike Langer. Foto: Lucie Sýkorová

Migrace migrantů

Podle Fischera a dalších by bylo optimální, aby smlouvy byly alespoň na dva roky. „Kdybychom to věděli alespoň tři měsíce předem, tak bychom to lepší naplánovali. Když se sem pak během pár dní přestěhovali odjinud, bylo to velmi složité zase se operativně přizpůsobovat.“ Děje se tak kvůli přátelům, kamarádům a rodinám. Jakési „zcelování“ rodin muselo nutně nastat, neboť podle nových směrnic spolkové i zemské vlády musejí ti, kteří dostanou azyl, zůstat tam, kde momentálně žijí, tedy v našem případě v Bavorsku. Jak nám sdělila vedoucí odboru pro cizinecké záležitosti Simone Kasbergerová, vláda má dokonce v případě potřeby přidělovat přímo místo bydliště. Proto se všichni ještě „na poslední chvíli“ snažili dostat ke svým přátelům či příbuzným a docházelo k jakési „migraci migrantů“. Potíž je ovšem i ta, že u mnohých není stále jasné, zda obdrží azyl. Bez problémů to jde u Syřanů a Eritrejců, to je prý v řádu několika měsíců, ostatní, například Afghánci, mohou čekat dva až tři roky. Nejhorší je však situace s Afričany, kdy se zjišťuje, z jaké vůbec země pocházejí. Podle Langera přicházejí bez jakýchkoliv dokladů.

Znovu o velkých očích – nyní u běženců

„Nyní je už nová situace,“ říká dále Fischer k případům, kdy žadatelé dostanou azyl. „Třeba rodina se už musí postarat o sebe, hledat privát a nezůstat v zařízení pro uprchlíky. Job-centrum jim platí nájem, elektřinu a topení – až 330 euro, což je maximum na osobu,“ seznamuje nás dále. „Uprchlíci se nejdříve radují, že dostanou o hodně více peněz než předtím, ale musejí si už platit bydlení, což moc neumějí. A další poplatky – oni vidí, co dostanou, ale nevidí, co ještě mají zaplatit…“ Dříve také probíhaly jazykové kurzy, ale mnohé z nich byly z organizačních důvodů pozastaveny. „Uprchlíci chtějí všechno rychle, ale spousta z nich nechápe, že je to na dlouhou dobu – kurz, výuční list, řidičák – chtěli by hned pracovat a nechápou, že se mají vyškolit… Německý zaměstnavatel očekává něco jiného. Když přijdou tito lidé, je to zcela jiné. Pak se ukáže, že vlastně neumějí pořádně německy mluvit, natož číst. Pak si neumějí přečíst ani předpisy, smlouvy,“ vypočítává jednotlivá úskalí Fischer. Není se tedy co divit, že řada běženců se vrací domů, protože zjišťují, že když by k nim přijely další desítky příbuzných, byla by to pro ně finanční i organizační zátěž, kterou by neutáhli. A v tom se již, jako naopak v případech „čerstvých“ běženců, příliš pomocníků nenachází. Katolická charita je plně vytížena.

Syrský uprchlík a irský hlídač

„Nemohu mít špatné myšlenky, musí se jet dál, vždy existuje další cesta,“ povzdechne si nakonec Fischer u stolu, kde sedí s několika mladými uprchlíky. Většina z nich má v rukou tablet a surfuje ostošest. Trochu si stěžují na rychlost internetového připojení, ale jinak je jim prý dobře. Jeden z nich velmi slušnou angličtinou říká, že byl dříve manažerem hotelu v Damašku. Svou angličtinu údajně vypiloval při sledování amerických filmů.
Postarší muž, který je má „hlídat“, pochází údajně z Irska. Dokonce prý kdysi patřil k obdivovatelům IRA. Teď má na starosti bezpečí jak vnější, tak vnitřní. Problémy ale nejsou. Pár mladíků si dojde rádo na bavorské pivo, které jim prý velmi zachutnalo, a „hulí“ jak parní lokomotivy – když říkáme, že přijíždíme z České republiky, hrdě ukazují cigarety s českým kolkem. Ty prý po kartonech kupují od přátel a kamarádů, kteří jezdí do Železné Rudy.
Podle pracovníků zemského okresu není v Bavorsku zaznamenána nějaká zvýšená kriminalita. Občas prý dojde k nějaké bitce na ubytovně, ale to se prý dá odůvodnit stresovou zátěží ubytovaných i tím, že jsou dány pohromadě různé skupiny běženců. „I u nás fungují falešné zprávy,“ konstatuje mluvčí. „Příběh o tom, jak uprchlík odešel z obchodu bez zaplacení s koženou bundou, že to prý zaplatí okres, jsem už slyšel asi ze šesti sedmi míst, kde se to údajně mělo stát,“ uzavírá Heiko Langer.