Igor Stankiewicz je novinářem a badatelem v oblasti historie. Píše o období stalinského teroru, se kterým měla jeho rodina osobní zkušenost. Nikdy prý ale netušil, že o 80 let později zažije něco podobného.

Reflexu popisoval, jak jako pozorovatel sledoval prezidentské volby. Přitom zjistil, že okrsková volební komise, kterou sledoval, spočítala hlasy férově v poměru Cichanouská 1729 : Lukašenko 438. Co se s výsledky dělo poté v oblastních komisích a pak na ještě vyšších úrovních, to už neví. Snažil se kontrolovat svážení hlasů z regionů, ale to už mu nebylo umožněno.

V noci pak v Minsku slyšel výbuchy granátů a první střelbu. Z oken bylo vidět množství policistů z tzv. „mobilních oddílů zvláštního určení“ a objevily se informace o prvních zatčených. Druhý den jel na kole podat stížnost na pobočku svého internetového operátora, protože ve volební den mu vypnuli internet. Cestou zpátky u jedné policejní stanice viděl množství policejních náklaďáků a autobusů. Sáhl po mobilním telefonu a začal je natáčet, načež k němu vyběhl jeden z těžkooděnců, zkroutil mu ruce a odtáhl jej na policejní služebnu.

Tam mu hned na začátek dva policisté mlátili hlavou o zeď, pak jej odvedli do další místnosti, kde na něm „pracovala“ pětice neoznačených mužů v kuklách. Našli u něj USB kartu s logem Polského rozhlasu, se kterým jako badatel spolupracuje, takže jej označili za polského špiona. Mučení pokračovalo mlácením tyčí přes záda, pak mu dali plastová pouta, po kterých ještě po několika dnech necítí prsty a nechali jej čtrnáct hodin sedět v nepříjemné poloze s nataženýma rukama a skloněnou hlavou.

„Ptali se mě, proč jsem polský špion. Řekl jsem jim, že je to zvláštní paradox. Z téhož totiž obvinil NKVD ve třicátých letech minulého století mého pradědečka a prababičku. A pak je zastřelili. Po osmdesáti letech jsem uslyšel stejné obvinění. Nic se nezměnilo,“ líčí v rozhovoru, který vyšel v novém Reflexu. Zažil prý i finty, že mu nabízeli alkohol, ale díky své znalosti stalinské praxe věděl, že jej musí odmítnout. Jinak by mu okamžitě vzali krev a udělali z něj opilce.

Mezitím se na stanici vystřídalo množství dalších zadržených, ozýval se křik a zvuky bití. Nejhůře na tom byli ti, kteří byli označeni žlutou barvou. Ti byli považováni za „aktivisty“ a dostali největší výprask. Policisté si přitom podle Stankiewicze počínali při zatýkání jako smyslů zbavení, sbírali kolemjdoucí mířící do obchodu nebo venčící psa.

Třetí den jej odvezli na jinou stanici, kde probíhal soud. Soudce zajímalo, zda se stará o děti, a když zjistil, že má v péči nezletilou dceru, propustil jej. Další den se novinář odebral na pohotovost s utrpěnými zraněními v oblasti zad. Doktor mu sdělil, že má příkaz zaslat jeho lékařskou zprávu prokuratuře a pouhou hodinu poté mu policisté volali, že má přijít „podat svědectví“. Místo toho se novinář raději rozhodl s celou rodinou vycestovat do Polska, kam měl oficiální pozvání na odhalování pomníku.

„Lukašenko je nemocný svou mocí. Myslel si, že když zatkne sedm tisíc lidí, zmlátí je, ostatní to odradí. Lidé ho ale mají plné zuby. Už nechtějí trpět lži, násilí, mučení, falšování. Pokud ale protesty nedotáhneme do konce, bude to šílené. Lukašenko je mstivý,“ obává se.