Podraz EU na Le Penovou, řádění demonstrantů ve Švédsku, protesty proti úchylářství firmy Disney. Ale aktualizujme si nejprve vývoj ukrajinské války. Jak vnímáte poměrně rozšířený názor, že Západ, včetně tedy Česka, neměl Ukrajině dodávat zbraně a místo toho usilovat o mírové jednání? 

Je to samozřejmě názor legitimní a doufejme, že se nenajdou nějací pohůnci, kteří by jej chtěli trestně stíhat, jak už se děje u názorů jen trochu vyhraněnějších. Je to ale názor mírně řečeno nedomyšlený a překvapuje mě, že jej vyslovují i někteří mnou jinak respektovaní myslitelé. Kdyby se Ukrajině zavčas zbraně nedodaly, už by mohla existovat jen jako přívěsek Ruska po vzoru Běloruska, hodně lidí by tam bylo popraveno nebo zavřeno do lágrů, loutková vláda nastolena a my bychom měli ruskou brutalitu a rozpínavost na slovenských, polských, maďarských a pobaltských hranicích, s posílenými choutkami na další, co by si Putin usmyslel, že by k bratrskému Rusku mělo patřit. Nebylo by o čem jednat, a byli bychom blíž přímé válce než takto. Teprve tím, že jsme Ukrajinu včas vyzbrojili a pomáháme jí vydržet, jsme umožnili nějaké budoucí jednání, jaké by dávalo nějaký smysl mezinárodně bezpečnostní. A udrželi jsme si Ukrajinu jako „nárazník“ před rozpínavostí státu, který je přímým pokračováním „říše zla“, jak Sovětskému svazu říkal Ronald Reagan. 

Že nás za to čeká ekonomická krize – ta by nás čekala tak jako tak. Zkoušejme na konflikt pohlížet z širšího nadhledu. Rusko je nekonečně větším a akutnějším ohrožením svobody a demokracie, než všechny ty už nahromaděné úkazy degenerace a sebedestrukce Západu přicházející z anglosféry a EU. Při podrobném zvážení všech faktů mezi nimi není o čem váhat. Vadná demokracie je pořád o hodně lepší než dokonalá totalita.

Jak tedy dosavadní průběh ukrajinského konfliktu hodnotíte? Změnil nějaké vaše dřívější názory a postoje?

Přiznám se, že jsem byl tak intenzivně zaneprázdněn sledováním těch defektů západní demokracie, až pro mě vše na východ od Čiernej pri Čope bylo zastřené mlhou nezájmu a tedy ignorance. Rusko i Ukrajinu jsem vnímal jako společné civilizační teritorium „východoslovanství“, od něhož je podle receptu Karla Havlíčka Borovského lepší držet odstup a v němž jsem nenacházel nic hodného obdivu – kromě, jak už jsem několikrát přiznal – ruské hudby. A už mě prosím nikdo nemávejte před nosem ruskou literaturou, mám ji z mládí dost široce rozečtenou a téměř žádnou jsem pro její rozvláčnost, ukecanost, utrápenost a sebepiplání nedokázal dočíst. V roce 1968 nás okupovali nejen Rusové, ale i Ukrajinci a vrchním velitelem okupace byl Ukrajinec Grečko.  

Takže když si Rusko vzalo Krym, připadalo mně to historicky možná nějak zdůvodnitelné, a zda patří tomu či onomu mě bylo celkem putna. A myslím, že jsem tu na to nebyl sám. Ale invaze Ukrajiny ukázala, že – parafrázujme si oblíbené české úsloví – „padouch nebo hrdina nejsou jedna rodina“. Tím, že byla zamířena na celou Ukrajinu, ne jen většinově ruské oblasti, už ostatně Ruskem obsazené – moje vnímání změnila, a dost dramaticky.

Jak? Přesně řečeno čím?

Odhalila několik podstatných faktů, které jsme do té doby mnozí nevnímali. 

Zaprvé: Rusko je opět oním brutálním imperialistickým státem, jehož hranice – a teď cituji nějakého ruského imperiálního myslitele, jehož jméno jsem si nezapamatoval, ale jehož prý Putin obdivuje – sahají až tam, kde je zastaví někdo silnější. Či tak nějak ten citát zní.

Zadruhé: Ukrajina je - nebo se z ní stal, nebo dokonce z ní Putin touto invazí bezděky udělal - separátní národ, který touží se od Ruska odpoutat a přilnout k Evropě. A že je pro to připraven přinášet oběti, jakých by už nikdo v Evropě nebyl schopen. A že v tomto od něho máme co se učit. Donutil nás si uvědomit, jak hluboce jsme zpohodlněli a degenerovali a kolik toho musíme začít honem dohánět, máme-li jako civilizace přežít. 

Zatřetí – hlavní strukturou demokracie západní Evropy zůstává NATO, i když i to je v rozkladu a zbabělecké náladě. EU se opět projevila jako maňáskové divadlo a mluvit ještě o nějaké jeho euroarmádě je vtip. Nejrozhodněji se v pomoci Ukrajině – kromě Polska, jehož se to bezprostředně dotýká - projevila Británie, jíž se to téměř nedotýká. Štědře, prakticky a okamžitě. I pod velením šaškovým, jak Putin Johnsona nazývá.      

Začtvrté – katastrofální míra energetické závislosti na Rusku Evropě svazuje ruce ekonomicky. A nejvíc zvažovanou okamžitou alternativou jsou opět totalitní státy Středního východu. Mimochodem, tady by nás mohlo zajímat, že pod Británií se nachází dostatek břidličného plynu na 50 let, sděluje firma, která se jeho rešerší zabývá.

Za páté – děje se to v době, kdy má USA nejslabšího prezidenta snad celých svých dějin, který pracuje na oslabení USA a tedy Západu, a u něhož si ani nemůžeme být jisti, zda nenahrává Rusku, Číně, nebo Íránu. 

A za šesté: podcenili jsme totalitní choutky našich politiků projevené už za covidu, ale teď naplno explodující v likvidaci webstránek a výzvách ke špiclování a trestání jiných než oficiálně povolených názorů. I když sdílím narativ, že Rusko je agresor dopouštějící se válečných zločinů a jeho invazí se jakékoli předchozí chyby či viny Západu staly pro další vývoj nerelevantní,  vnímám jakoukoli cenzuru, likvidaci webstránek, a o to víc špiclování, vyhazovy z práce, nebo policejní a soudní pronásledování jakéhokoli názoru kromě nabádání k vraždě, jako hrubý útok na svobodu a demokracii a obávám se návratu k totalitnímu režimu, jaký jsem doufal, že se už nikdy v této zemi nevrátí.  

Tím vším se možnosti jednoduchých řešení zamlžují. Ale jednat s Ruskem o míru bude možné teprve tehdy, až mu dojde, že touto válkou nic nezíská. Dramaticky řečeno, se to dostalo do fáze, v níž by v antickém dramatu musel zasáhnout nějaký ten „deus ex machina“, čili zákrok z nebes.

Jako třeba co?

Co já vím. Čínská okupace Sibiře. Rozpad ruské federace. Svržení Putina naštvanými generály. John Wayne s Clarkem Gablem, Yul Brynner a Sedm statečných.