„Naši odpůrci na Ukrajině hovoří o tom, že Rusíni nebyli, nejsou a nebudou. Kategoricky to odmítám a mám pro své tvrzení důkazy,“ rozčiluje se Michajlo Ivanovič Almašij, jenž po celá desetiletí sbírá dokumenty o existenci národa Rusínů a jeho jazyce. Napsal nespočet knih a snaží se o mezinárodní uznání rusínštiny jako svébytného jazyka. Parlamentní listy jej navštívily v Užhorodě, kde bydlí.

Rusínem navždy

Od pravoslavného chrámu v Užhorodě to je několik stanic autobusem. Na předměstském sídlišti v přízemní temné chodbě jednoho z bloků zazvoním. Otevře starší pán a rychle mě vtáhne do bytu. Je vidět, že má z návštěv strach. Před ukrajinskými nacionalisty se tady mají všichni na pozoru. Jeho malá a útulná pracovna je plná knih. Několik z nich sám napsal. Dlouholetý zasloužený učitel Michajlo Ivanovič Almašij je takovým novodobým rusínským Josefem Jungmannem. Také je čestným předsedou oblastního Spolku Alexandra Duchnoviče, což byl rusínský národní buditel, který žil v devatenáctém století na Slovensku.

„Politika hlavně ze Lvova, tedy Ukrajina pro Ukrajince, není zdravá. Jsem Rusín nepolitický. Hluboké politice nerozumím. Čistá politika u nás není a já mám rád čistotu. V domě, na ulici, ve vztazích mezi lidmi. Jako občan Ukrajiny jsem Ukrajinec, ale národností Rusín. Rusínofobům otevřeně říkám, že jsem opravdový Rusín. Oni na to, že proti takovým Rusínům nic nemají, ale jsou proti politickým Rusínům, proti separatistům. Žil jsem při Československu, Maďarsku, nezávislé Karpatské Ukrajině, SSSR a Ukrajině. Vlastně už v pěti státech. Když se Československo rozpadlo, bylo mi devět,“ vysvětluje a vlastně rozebírá, jak dnešní ukrajinskou Zakarpatskou oblastí procházely dějiny.

Ponor do historie

Jak sám říká, dal si prostý úkol. Chce dokázat, že kultura, jazyk a historie Rusínů dokazují, že jde o samostatný národ a ne jen odnož Ukrajinců. „Věnuji svou vědeckou práci potvrzení rusínství. Spousty let jsem pracoval ve školství a slyšel narážky, jak jsou Rusíni negramotní. Začal jsem hluboko pronikat do historie a zjišťoval, jak falešné hledisko to je. Rusíni dali světu mnoho důležitých osobností. Mnoho akademiků, kteří vyšli z našich škol a pak pracovali na akademiích věd v Rumunsku, Maďarsku, Rusku, Československu a tak dále. Z těchto poznatků jsem sepsal Rusínkou pedagogickou encyklopedii,“ doplňuje.

V Evropě, na Ukrajině, ani v Rusku prý o národu Rusínů moc lidí neví. „V  roce 1874 už tady byly stovky rusínských škol. Nikdo se nemohl podobnou koncentrací pochlubit. Ať tedy nikdo neříká, že jsme negramoti, že Rusíni nebyli, nejsou a nebudou či, že jsme vymyšlená národnost. Ve spisech ze šestnáctého století se tu při sčítání obyvatelstva přihlásilo 100 000 lidí k rusínské národnosti. Udělal jsem analýzu všech bibliografických dokumentů a našel kolem 4000 naučných prací, kde se psalo o Rusínech. Vyšla z toho kniha Rusínská bibliografie. Dnes už jich mám okolo 5000. A pak, že Rusíni neexistovali,“ zlobí se Almašij.

Jazykové dílo

Rusínský jazyk není dialektem ukrajinského, ale svébytným jazykem. Na to konto napsal další řádku knih. „Jde o komplex čtyř materiálů a na pátém pracuji. Na gramatice rusínského literárního jazyka jsem spolupracoval. Také jsem sestavil Rusínsko–rusko–ukrajinsko–latinský slovník lingvistických termínů. Ke gramatice totiž bylo nutné vytvořit terminologii. Stejně, jako když budujete dům. Nejdřív musíte přivést cihly, dřevo, písek a tak dále. Pak děláte maltu a začnete dávat cihlu k cihle,“ říká a ukazuje také vlastní Sebraná pravidla rusínského pravopisu.

Vždyť už švýcarský edukační reformátor Johann Heinrich Pestalozzi, jenž zemřel v roce 1827, prohlásil, že by se děti na školách měly učit vlastní, tedy národní jazyk. K tomu se přiklonil i ruský pedagogický teoretik ukrajinského původu Konstantin Dmitrijevič Ušinskij. Dětem by prostě měla jak rodina, tak i škola vštěpovat vlastní jazyk. Tyto snahy následně vzaly za své činností Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD), když se Pokarpatská Rus dostala pod faktickou nadvládu SSSR. „Najednou byl rusínský jazyk zakázán. Gymnázia a střední školy byly zavřeny a místo nich vznikly sovětské všeobecně vzdělávací střední školy. Na Ukrajině se o Rusínech nesmělo hovořit. Všechnu rusínskou literaturu příslušníci NKVD zničili. V roce 1945 jsem byl sám svědkem toho, jak se v kamnech pálila rusínská literatura.“

Jako za komunismu

Podle něj Ukrajina po rozpadu SSSR v tomhle ohledu převzala jeho manýry: „Ukrajina a moc v ní zakazuje komunistickou stranu, ale ideje komunismu přebrala. Ostatně NKVD psalo, že i Češi a Slováci jsou součástí velkého ukrajinského národa.“ Nakonec Michajlo Ivanovič Almašij ukáže obrovskou modrou knihu: Rusínsko–slovanský lexikon. Na sedmdesáti vstupních stranách se v ní mimo jiné opírá i o tvrzení českého slavisty a antropologa Lubora Niederleho. Nicméně jde o slovník, kde jsou jednotlivé pojmy z rusínštiny srovnány s pojmy ze všech hlavních slovanských jazyků.

„V každé vesnici na Podkarpatí se hovoří rusínsky. Učitelé ve školách učí ukrajinsky, ale děti mezi sebou hovoří rusínsky. Do jedné vesnice nedávno přijel televizní štáb z Kyjeva kvůli nějaké epidemii na škole. Reportéři se ptali dětí, co jedly, ale odpovědím nerozuměli. Tak si vyžádali rusínského tlumočníka,“ podotýká. Ještě před deseti lety byl hlavním metodikem nedělních rusínských škol na Podkarpatí. Do roku 2004 byl předsedou oblastního Spolku Alexandra Duchnoviče. Kvůli zdraví a času byl uvolněn a stal se jeho čestným předsedou. Dodnes ale spolu s Duchnovičem říká: „Já Rusín byl a budu. Narodil jsem se Rusínem a svůj rod nezapomenu, zůstanu jeho synem.“ Za oknem jeho pracovny obložené knihami se už ale pomalu smráká.