Klesající preference své strany si Schwarzenberg vysvětluje tím, že současná vláda má štěstí, když naprosto nezávisle na její politice nastalo ekonomické oživení. A také prý TOP 09 neprospívá hysterie kolem uprchlíků, na které se odmítá podílet. „Nejsme tady, abychom hájili líbivé názory, ale svoje zásady,“ vzkazuje. Je prý totiž přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska se postoj TOP 09 k uprchlíkům ukáže jako správný a vítězný. Má prý oblíbené arabské přísloví: „Máš-li nepřítele, posaď se v klidu na břeh řeky a čekej, až jeho mrtvola vyplave.“

Ačkoliv už nebude kandidovat na předsedu TOP 09, nemíní odcházet z politiky. „Jsem z předválečné generace, od dětství nám bylo vtloukáno, že člověk má sloužit vlasti,“ vysvětlil. Tyto ideály mládí v něm prý zůstávají zakořeněny. Nemá však strach, že by TOP 09 jeho odchod nezvládla, už nyní má prý mnoho mladých talentů. „Kdybychom náhodou Kalousek a já zahynuli při automobilové nehodě, už nemám obavy, že by tady zbyla prázdnota,“ dodává. A přidal moudro „starého lesníka“, že staré stromy je hlavně třeba porazit včas.

Pokud jde o Miroslava Kalouska, nástupce v čele TOP 09, v poslední době se mu prý „otevřely obzory“ a začal se zajímat o lidská práva. Jedním z momentů prozření prý byla účast na hudebním festivalu v Trutnově, tradičně zasvěceném památce Václava Havla. „On tam jel, a byl úplně nadšený,“ vzpomíná Schwarzenberg. Poté se prý bývalý ministr financí zničehonic začal zajímat o lidská práva.

On sám prý poslední „prozření“ zaznamenal před dvěma lety na kyjevském Majdanu. „Nadšení tamních mladých lidí, to byl poznatek,“ vzpomíná.

Zato děsuplný zážitek má prý z letošního předávání medailí 28. října. „Takový kýč, až to bylo strašné,“ úpěl. Nikdy by prý nečekal, že v roce 2015 bude od prezidenta ČR přebírat státní vyznamenání předseda plánovací komise nebo Ladislav Štaidl. Na druhou stranu jej prý nepřekvapuje, že ostražitost k předlistopadovému režimu klesá.

„Když jsem jako osmnáctiletý dělal praxi v jednom rakouském revíru, dřevorubci a hajní tam sloužili většinou ve wehrmachtu a vyprávěli, jaká to byla hrůza, kolik jich padlo, nebo jak jim umrzly prsty na nohou. Mezitím se z nich stali staří dědci, a vyprávějí si, jaké to bylo dobrodružství, kamarádství a podobně,“ vzpomíná.

„Když takhle vzpomíná starej dědek, jak pracoval v kolchozu, pánbůh s ním,“ dodává. Ale když se takto chová prezident, je to prý na pováženou.