Z pohřbu v jeho rodném Vítkově i z dění v Šumperku, kde Zajíc studoval, vyšla 27. března 1969 reportáž v Listech. Pro novinářku, pozdější poradkyni Václava Havla, byla osudnou. Dostala se na seznam lidí, kteří nemohli publikovat.

Mladou reportérku z Listů oslovil tehdy Vít, přítel Jana Zajíce, který s ním držel po Palachově smrti v Praze hladovku. „Jan Zajíc mu tehdy naznačil, že budou další pochodně. Požádal mne, abych s ním jela do Šumperka tomu zabránit. Zvali jsme si do zdejšího hotelu zhruba po dobu týdne především Zajícovy spolužáky, mluvili jsme s nimi s každým zvlášť a snažili se zjistit, zda budou pochodně pokračovat,“ řekla ČTK osmasedmdesátiletá novinářka a spisovatelka, která dnes do Šumperka přijela znovu u příležitosti 50. výročí Zajícova upálení.

Obavu měli tehdy prý především z toho, že další živou pochodní se má stát děvče a čin bude připraven na 8. března. „Báli jsme se toho, že to byl slib. A dát slib mrtvému spolužákovi mohlo znamenat závazek,“ doplnila spisovatelka, která patřila v 70. a 80. letech mezi vůdčí osobnosti českého disentu. „Všichni jsme přijeli, protože se bojíme, aby se ještě něco nestalo. Čin byl plánován jako skupinový. Snažíme se ze všech sil rychle pomoci přátelům Jana Zajíce řešit ten složitý etický problém,“ napsala tehdy Kriseová ve své reportáži, která je ode dneška vystavena v šumperském muzeu.

Společně s další autorkou, Martou Markovou, tehdy v reportáži popsaly i Zajícův pohřeb ve Vítkově a především atmosféru v Šumperku v konfrontaci zdejších obyvatel a ruských vojáků, kteří pobývali v kasárnách poblíž průmyslové školy, kde Zajíc studoval. „Uvědomila jsem si ten obrovský rozdíl mezi pohřby Jana Palacha a Jana Zajíce. Mezi těmito dvěma pohřby se začala tvrdě formovat normalizace. Zapůsobilo to hrůzostrašně,“ doplnila Kriseová.

V reportáži mladá novinářka podrobně popsala atmosféru ve městě, napětí z okupantů, konflikty v ulicích města, ale i konflikty na internátu s vedením školy a vychovateli. Reportáž měla nakonec tvrdý dopad i pro ni samotnou. „Vyšlo to 27. března, reportáž byla tehdy špatně hodnocena na ÚV KSČ. Husák nastoupil 17. dubna a jednou z prvních akcí bylo, že zastavili Listy, vyhodili nás a dostali jsme se na seznam těch, kteří nemohli publikovat. S tou reportáží jsem se poté setkávala celý život,“ uvedla Eda Kriseová. Doplnila, že nakonec dobrovolně pracovala v psychiatrické léčebně. „Myslela jsem, že jim tam pomůžu, ale oni pomohli spíš mě. Když jsem čelila opravdovému šílenství, zjistila jsem, že se mi zase tak moc nestalo,“ dodala.

Energická žena se nakonec dala na dráhu spisovatelky, několik knih jí nejprve vyšlo v samizdatu. Po sametové revoluci působila dva roky jako poradkyně tehdejšího československého prezidenta Václava Havla a v roce 1991 vydala jeho životopis. Je také autorkou několika povídkových knih a cestopisu, ale třeba i historického románu o Perchtě z Rožmberka známé jako Bílá paní.