Podle Fischera se ukázalo, že Karel Gott se na kulturní scéně pohyboval takřka 60 let a lidé si s ním za tu dobu spojili mnohá očekávání, sny, životní situace. Ukázalo to, kolik lidí Gott tak či onak ovlivnil.

„Možná jako bychom prožívali něco jako Velká Británie po smrti Lady Diany. Asi se taky nečekalo, že Buckinghamský palác bude obložen květinami tehdy, když zemřela Lady Diana, a já jsem asi taky nečekal, že budou ty desítky tisíc svíček a že na pražský Žofín má údajně přijet až 300 tisíc lidí,“ prohlásil Fischer.

Zdá se mu zajímavé, že ke Karlu Gottovi má téměř každý potřebu se nějak vyjádřit, ať už pozitivně, nebo negativně. Mnoha lidem zkrátka není Gott lhostejný. Ani mladým lidem ne, a u těch by to prý Fischer také úplně nečekal.

Fischer si také položil otázku, zda po Gottově smrti opadne jeho popularita, nebo v životě po životě jeho kult ještě posílí. To ukáže až čas.

Tak jako tak se podle Fischera jasně ukázalo, že jsme se dosud nevyrovnali s komunistickou normalizací. Gott byl jejím symbolem, a i navzdory tomu se teď dočká pohřbu se státními poctami. Lidé by si však podle Fischera měli klást otázku, zda si Gott zaslouží pohřeb se státními poctami, či nikoliv.

Jedním dechem však dodal, že třicet let po sametové revoluci by tyto otázky vlastně mohly být vyřešeny. Skutečnost, že vyřešeny nejsou, dokládá, že jsme se dosud s komunistickou normalizací nevyrovnali.

„Myslím, že největší překvapení je, že jsme schopni vlastně i po třiceti letech intenzivně a tvrdě žít toto dilema (dilema normalizační spolupráce proti zachování rovné páteře), které je dilematem od konce roku 1989. To znamená, že jsme se s tím po třiceti letech nedokázali vůbec vyrovnat. Že to vyvolává takové vášně, že to vyvolává rozdělení i v jednotlivých rodinách, ukazuje, že jsme se s tou normalizací vlastně vůbec nevyrovnali a že se nám ta minulost teď vrací jako strašidlo,“ upozornil Fischer s tím, že tito mrtví nás vlastně nabádají, abychom se s minulostí vyrovnali.   

Gottovi poté vyčetl, že zpěvák mířil na průměrného posluchače a ze zahraničí si vyzobával osvědčené hity, u nichž věděl, že s nimi uspěje doma. „Nikdy mu nešlo o nějaké hledání něčeho nového,“ konstatoval host rozhlasu. Gott prý experimentoval v 60. letech 20. století, ale pak už ne. Později už jen zabetonovával onen průměrný divácký vkus. Občas se prý Gott snažil z tohoto průměru vybočit, ale podle Fischera nedosahoval kvalit operních pěvců.

A pokud jde o proslulost Karla Gotta, kupříkladu v Německu je jistě známý, ale Milan Kundera nebo Miloš Forman jsou ve světě ještě známější.