„Tak už zase nejsme Karlíci,“ povzdychne si krajan z Kanady Jiří Jírovec, když uvažuje o tom, jak po útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo v Paříži volala celá Evropa skoro jednotně „Je suis Charlie“ a chtěla bránit svobodu slova. Kde ty časy jsou... Tak obhajuje nedávnou drsnou protináboženskou performanci filosofa Milana Kohouta.
Jak vznikli Karlíci
„To se jednou naštvali muslimové – ti nekřesťansky založení hajzlové, kteří by rádi do naší civilizace – a postříleli karikaturisty, kteří jim hanili Alláha, tedy boha, kterého si vymysleli pro potřebu moci ve svých krajích. V křesťanské Evropě to vyvolalo velké pobouření. Vzniklo heslo ‚Jsem (taky) Karlík‘, a dokonce lid demonstroval ve zdánlivé jednotě s politiky, byť je většinou nenávidí. Politici vytvořili semknutou řadu, aby prokázali nezvratné odhodlání chránit svobodu slova. Sešli se pro jistotu s ochrankou na vedlejší ulici, ale i tak to bylo gesto,“ začíná Jírovec.
Obskurní náboženská sekta, pokračuje Jírovec, pak nechala Angelu Merkelovou vymazat z fotografie uveřejněné ve svých novinách. Nesluší se prý, aby se muž na ulici dotýkal cizí ženy. Onen muž vedle Merkelové má jinou milenku než kancléřku. O tomto incidentu se příliš nemluvilo. Jednak jde o náboženství, tedy o oblast, kde míra pomatení nezná hranic a pak Izrael může kritizovat jen americký prezident, a to jen v rámci hry na občasné ochlazení vzájemných vztahů.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský