Mádl sám o karanténě hovoří jako o něčem, co na něj mělo blahodárné účinky. „Byl jsem asi nejšťastnější člověk v karanténě a došlo to až tak daleko, že jsem spoustu z mých přátel a příbuzných asi štval, když jejich nálada v telefonu silně kontrastovala s tou mojí. Někdo zkrátka stísněné podmínky, ve kterých dochází do jiného stavu vědomí, nemá rád a není to nutně špatně. Mně to na druhou stranu celý život vyhovuje,“ poznamenal Mádl.

Zda může pandemie vést některé lidi k uvědomění, že míra konzumu, na kterou jsme byli zvyklí, je už neudržitelná, jistě neví. „Nějakou dobu jsem měl pocit, že lidi, kteří se o stav životního prostředí zajímají, chovají se uvědoměle, třídí odpad a dělají další drobné kroky podobného druhu, jsou přesvědčení už dávno a nikdo nový k nim nepřibývá. Nevylučuju, že je ten zvoneček, který nám bije na poplach, v současné době tak hlasitý, že se k těm lidem, co stav planety neberou na lehkou váhu, někdo přece jenom přidá. Jistý si tím ale nejsem, ti všímavější pravděpodobně zůstanou v menšině,“ sdělil. 

Následně hovořil i o tom, že někteří lidé nechtějí přistoupit na některá fakta, aby si nemuseli připustit, že sami dlouho věřili něčemu, co byla ve skutečnosti hloupost. „Něco podobného se možná dělo i po pádu komunismu. Lidi, kteří předlistopadovému režimu věřili, zůstali přesvědčení i potom, co se zhroutil, aby si nemuseli přiznat, že čtyřicet let věřili nějaké blbosti. Mohli mít pocit, že by tím jejich život ztratil smysl, což by ale přece nemusela být pravda, protože v rovině osobních vztahů třeba neselhali,“ uvedl Mádl.