Rodičům prý nikdy nevytkl, že byli disidenty. „Zároveň přátelé našich rodičů se stali našimi přáteli. Bylo to takové zvláštní, že jsme měli stejné kamarády, ale bylo to bezvadné,“ říká. Protože pocházel ze sedmi dětí, přišlo mu to, že jejich byt byl „průchoďák“, naprosto přirozené. „Když bylo o deset patnáct lidí víc, to nám vůbec nevadilo. Už v dětství jsme se stýkali s hodně rodinama, s hodně dětma. Byli jsme katolická rodina, tak všichni přátelé měli rodiny podobné.“

• Celé video je ZDE

V době Charty 77 mu už bylo sedmnáct let. Účastnil se aktivně dění, nebo zůstal pozorovatelem? „Nepatřil jsem k žádným organizátorům, to byli rodiče, kteří obcházeli první signatáře, sbírali podpisy, otec se na koncepci Charty 77 podílel. Vzhledem k tomu, že jsme byli v bytě a uprostřed toho dění, tak jsme toho byli účastníky.“

Fotografoval na pohřbu profesora Patočky, byl kvůli tomu u výslechu, to mu bylo čerstvých sedmnáct let. „Že se Charta chystá, jsme tušili, ale rodiče nás do toho nezasvěcovali. Dodržovali poměrně přísná pravidla konspirace, která jsme i my ctili. Věděli jsme, že něco bude. Po zveřejnění textu Charty 77 a šíleném honu na čarodějnice už jsme věděli, o co jde. Pan profesor zemřel na začátku března, my jsme tenkrát byli na jarních prázdninách. Já s mámou a ještě jednou sestrou jsme jeli do Prahy s tím, že na tom pohřbu budu fotit. Což jsem strašně chtěl. Pana profesora jsme si velmi vážili, byl to učitel mých rodičů, kteří jej měli také ve velké úctě. Z domova jsme odešli už v pět ráno, aby nám to nepřekazili cestou, protože bylo jasné, že jsou velké manévry,“ vypráví Němec.

Na pohřbu se mu podařilo pořídit asi 24 snímků. „Ten pohřeb byl dramatický, létal tam vrtulník, bylo tam neskutečné množství estébáků, kteří filmovali na video. Tenkrát poprvé v životě jsem viděl na vlastní oči video, byla to naprostá technická novinka. Měli ty kamery na ramenou. Chodili ve dvou, jeden ukazoval, co má natáčet, a ten druhý to snímal. Chodili asi tak metr za mnou. Tušil jsem, že to neprojde jen tak.“ Nakonec sebrali jeho i jeho otce, film se jim podařilo ale vložit před tím do kapsy člověku, který z pohřbu nepozorovaně zmizel. Tak se podařilo fotky z pohřbu zachránit.

Komu film předal, neprozradil ani u výslechu, na kterém ve svých sedmnácti letech byl poprvé. Přiznal, že strach měl. „Ale patřilo to k životu,“ říká Němec. Jeho otec až do Charty pracoval jako psycholog, jeho matka také. „Chtěl jsem studovat fotografii ve svých patnácti letech, ale to už jsem neměl šanci, i když přijímačky jsem udělal celkem dobré,“ podotkl.

Svým rodičům prý nikdy nevytkl to, že kvůli nim nemohl studovat. „To byla naše rodina, naši přátelé. To bylo úžasný, my jsme byli docela spokojení. Snažili jsme se žít normálně. My jsme tím nijak výrazně netrpěli. Samozřejmě bylo nepříjemné, že člověk neměl pas. Od roku 1978 do roku 1989 jsme nikdo neměli pas. Tak jsme jezdili na puťáky po Čechách. Martin Jirous to kdysi nazval veselým ghettem. Byla to docela sranda.“

Mezi nejsilnější zážitky patřily koncerty s Plastic People, ty se konaly jednou do roka. „Mejla Hlavsa, skladatel většiny písní Plastiků a šéf kapely, byl švagr. Vzal si moji sestru Janu, takže byl u nás doma pořád, ze začátku tam i bydleli. Martin Jirous, umělecký vedoucí skupiny, u nás bydlel. Takže to asi byly nejsilnější zážitky.“

V roce 1979 byli oba jeho rodiče zavřeni. On a jedna z jeho sester už byli tehdy zletilí a starost o rodinu prý zvládali dobře. „Hrozně lidí se přihlásilo, jestli potřebujeme pomoc. Třeba učitelky ze základní školy, které jsme neměli moc rádi, se nabízely, jestli nám nemají jít uvařit nebo něco takového. My jsme to zvládali, dopadlo to dobře, rodiče naštěstí byli zavření jen půl roku,“ dodal Němec.