Poukazuje na to, že v zahraničněpolitické debatě v České republice a v Evropě vůbec je často zaměňována realistická politika za idealistické vize. Na první pohled impozantní systém „evropských hodnot“ jim brání v pochopení skutečnosti, že žádná z těchto hodnot nedokáže sama zabezpečit prostor pro své uskutečňování. Ani ta nejvzletnější pojednání o významu celoevropské nebo dokonce celosvětové platnosti těchto hodnot nezmění nic na tom, že tyto hodnoty lze uplatňovat až tehdy, když je zajištěna bezpečnost a ekonomická prosperita státu.

Jinými slovy to znamená, že o hodnotách evropské sounáležitosti a jejich významu pro aktuální českou politiku lze mudrovat pouze v závětří stabilní společnosti v bezpečných hranicích. Jinak hodnoty ztrácejí svůj význam. Jen pro ilustraci. Řecko je sice kolébkou evropských hodnot, ale nezávisle na tom je právě blíže zániku než rozkvětu.

Prospívá evropská integrace hospodářské stabilitě?

Nadnárodní spolek, jako je EU, se osvědčí, když jeho členové získávají více, než kdyby stáli o samotě. Právě s touto nadějí, a nikoliv ve jménu hodnot evropské civilizace vstupovaly národy do EU. Dnes se duch evropské sounáležitosti sice může i nadále důstojně vznášet nad vodami, ale alespoň občas se musí nechat posuzovat podle svých vlastních ambicí. Vzhledem k dnešnímu stavu EU je namístě otázka, do jaké míry evropská integrace prospívá hospodářské stabilitě a bezpečnosti členských zemí, píše Robejšek.

„Ještě nedávno patřilo k mytologii stále se prohlubující globalizace, vedle víry v nekonečný růst blahobytu (také díky globalizaci), i dogma o ztrátě významu národních států. To byl hluboký omyl, na který upozorňuji již nejméně deset let,“ píše dále Robejšek. Dnes však již podle něj nelze přehlédnout, že národní stát opět zaujímá svou tradiční roli. Děje se tak zejména z následujících důvodů:

1. Společnosti, které prodělávají dramatické změny, hledají jednotu a vymezují se vůči ostatním. Pocit ohrožení vlastního blahobytu a bezpečnosti šířící se v rozvinutých zemích vyvolává defenzivní sebestřednost. V případě malých států navíc sourodost představuje rozhodující proměnnou pro jejich přežití a prospěch.

2. V některých rozvojových zemích probouzí ekonomický úspěch nacionalisticky zabarvenou hrdost obyvatelstva. Ta posiluje význam národního státu.

3. Význam národního státu roste také s poklesem významu a výkonnosti nadnárodních organizací. Ve srovnání s jejich opakovaným selháním je národně zaměřená politika podstatně úspěšnější. Národní elita může díky společnému jazyku, historii, tradicím a potřebám uskutečňovat politiku přiměřenou stavu, ve kterém se země právě nalézá.

Nesystémový protekcionismus

Nejzřetelnější doklad rostoucího významu národního státu je podle Robejška to, že jejich vlády nepokrytě jednají jako „egoističtí“ hráči, a nikoliv jako členové nadnárodních organizací a signatáři mezistátních dohod. Oficiálně zavrhovaný, z hlediska akademické ekonomiky nesystémový protekcionismus je toho zřetelným důkazem.

Moderní zahraniční politika je podle Robejška pro malou a exportně orientovanou zemi víceméně totožná s ekonomickou diplomacií. Klasická zahraniční politika naopak ztrácí výrazně na významu. Tuto skutečnost však česká zahraničněpolitická elita ještě dostatečně nerespektuje. Stále ještě je na ambasádách příliš mnoho našich zástupců, kteří jsou typově spíše úředníci, kteří nemají s ekonomikou a s obchodem příliš mnoho společného.

Úspěšnost a užitečnost zahraniční politiky jako služby národním zájmům nespočívá v jejím souladu s názorovým mainstreamem právě panujícím ve světě, ať již je to cíl konsolidace financí, nebo tematika globálního oteplení. Úspěšnost a užitečnost zahraniční politiky není ani přímo úměrná její podřízenosti zájmům sousedních nebo partnerských zemí a neodvozuje se ani od věrnosti nějakým nadčasovým hodnotám.

Úspěšnost a užitečnost zahraniční politiky spočívá především v její přiměřenosti dovnitř i navenek. Moudrá politika vychází z aktuální situace země, z chování jejích partnerů a konkurentů a volí „na míru doby a země šitý“, vysoce flexibilní přístup. Jejím společným jmenovatelem je pojem rovnováhy a jejím cílem je zvýšit nebo alespoň udržet velikost podílu země na světovém blahobytu a její bezpečnost, uzavírá Petr Robejšek své zamyšlení.

Celý text je ZDE