Smrti Ludmily Vernerové předcházely měsíce šikany od studentů pražské průmyslovky Na Třebešíně. Pozůstalé dceři Kateřině se o tom vůbec nemluví snadno. Přesto se rozhodla vystoupit a o svou bolest se podělit s veřejností. Prý aby se nikomu už nikdy nedělo to, co její mamince.

Nejlepší maminka pod sluncem

„Maminka byla strašně hodnej člověk, hodně empatická. Vždycky se snažila pomoct. Byla to nejlepší maminka pod sluncem. Mám ji hrozně ráda a chybí mi,“ tak vzpomíná Kateřina na svou maminku.

Bývalo to nerozlučné trio. Profesorka Ludmila Vernerová pečovala o dceru Kateřinu i o nemocnou maminku původem z Ruska. Teď má sedmnáctiletá Kateřina jen 77letou babičku a pečuje o ni. Žijí ze sirotčího a starobního důchodu. Otec Kateřiny bydlí jinde, sám peněz nazbyt nemá.

„Když má člověk problém, když potřebuje peníze, jde za maminkou a vše se vyřeší. Jenže teď je to tak, že já jsem ta, kdo musí přemýšlet, kam ty peníze vložit, aby z toho bylo co nejvíc prospěchu. O brigádách přemýšlím, protože babička potřebuje peníze na rehabilitaci. Rozhodně bych si chtěla přivydělávat, protože to potřebuji,“ prohlásila Kateřina.

Celé video je ZDE

Strach z budoucnosti

S minulostí se Kateřina ještě nevyrovnala, z budoucnosti má strach. Bydlí v Lounech ve čtvrtém patře paneláku bez výtahu. Jednoho dne už babička schody nezdolá.

„Není schopná jít nakoupit. A jelikož studuji a mám řadu dalších aktivit, tak se obávám, že v budoucnu bych to nemusela úplně všechno zvládat,“ svěřila se Kateřina se svými obavami.

Kateřinu trápí, že si toho s maminkou už moc říct nestihly.

Poslední rozhovor s maminkou byl telefonický, byl o tom, že je v nemocnici a že za ní Kateřina přijede. „Když jsem ale byla za maminkou, už byla v kómatu,“ uvedla Kateřina.

Úmrtí profesorky předcházela několikaměsíční šikana páchaná studenty. Podle policie ale smrt cizí osoba nezavinila.

Ředitel nic neudělal

Záběry zachycující šikanu své matky viděla Kateřina až po její smrti. „Byla jsem po tom hodně smutná, hodně zdrcená. Něco jiného bylo, když mi to maminka vyprávěla, a něco jiného, když jsem viděla, jak se chovali. Já myslím, že ta šikana se podepsala na psychice, a pokud psychika není nějakým způsobem v pořádku, tak se to projeví na zhoršení fyzického zdraví, zhoršením problémů, které tam byly. Jezdila domů vždycky zdrcená z toho, co se tam děje. Říkala, že už se tam nechce vracet, že je to k nevydržení. Je mi strašně špatně z toho, že to nikdo neřešil, že se to mohlo zastavit. Nikdo neudělal nic pro to. Vadilo jí, že ji nepouštějí ze třídy, že ji pronásledují po chodbách, že jí sundali cedulku ze dveří na kabinetě, že jí říkali, že z té školy brzo odejde. Já jsem věděla, jak moc je pro mamku důležitá ta práce. Věděla jsem, jak moc ji bolí, když jí tohle říkají. Myslím, že i z toho vyplýval strach z toho, sama za sebe bojovat, protože se bála, že o tu práci opravdu přijde,“ popisuje Kateřina.

Nebýt tragické smrti, veřejnost by se o šikaně profesorky nejspíš nedozvěděla. Po medializaci se věci hnuly. Případ začala šetřit policie. Dva studenti museli školu opustit a podle české školní inspekce selhalo i vedení školy. Dnes už odvolaný ředitel prý o problému delší dobu věděl.

„Říkala mi, že si stěžovala ředitelovi, že to s ním delší dobu probírala. Ale že on vlastně nic neudělal. Takhle mi to říkala a já vím, že by mi v tomhle nikdy nelhala. Já jsem jí radila, aby šla za ředitelem opakovaně. Aby mu prostě řekla, že už je učit nebude. Na to mi maminka odpověděla, že se nemůže jen tak vzdát třídy, jelikož potřebuje, abych já mohla studovat a aby zajišťovala domácnost,“ uvedla Kateřina.

Ve středu stanuli tři agresoři kvůli šikaně Kateřininy matky před soudem s hrozbou roku vězení. Protože jde ale o mladistvé, veřejnost nesmí znát ani usnesení soudu, ani jejich jména a tváře.

Chtěla jít k soudu

Kateřina chce vědět, jak to celé dopadlo. „K čemu se usnesli, jestli je potrestali. Já jsem tam chtěla jít s tím, že si poslechnu výpovědi těch kluků. Že jim pohlédnu do tváře, zjistím, kdo to byl. Jestli se aspoň omluví, jestli je aspoň trošičku užírá svědomí. Nakonec se mi to nepodařilo a stát před zavřenými dveřmi mi přišlo k ničemu. Vadí mi myšlenka, že mohu jet po Praze metrem, potkat je a nevědět, že to jsou oni.“

Je toho hodně, co by jim chtěla říct. Chtěla by se jich zeptat, proč tohle udělali. Jestli si vůbec uvědomují, co dělali, jak moc její matce ublížili. A jestli jsou ochotni nést následky.

Pokud dostane příležitost, chce se o svou zkušenost podělit na středních školách s ostatními, aby se něco podobného už neopakovalo.