„Samotná Evropská unie vyšla a formovala se z ekonomických a obchodních cílů Evropského sdružení uhlí a oceli, které bylo založeno roku 1952 na principu supranacionality, respektive nadnárodní spolupráce upřednostňující nadnárodní právo před národním. Politický proces rozšiřování Evropské unie (EU) po roce 1989 a rozpadu Sovětského svazu zůstává pro řadu nově vzniklých národních států toužebně očekávanou stanicí prosperity a svobodného podnikání na jedné straně a novým ekonomickým prostorem pro tradiční a vyspělé hospodářství států západní Evropy na straně druhé,“ vysvětluje na úvod pro ParlamentníListy.cz Heřman Chromý.  

Tento proces zaměřený především na ekonomicko-obchodní cíle prý skrýval a stále v sobě skrývá těžko předvídatelné konflikty. Ty pramení z napětí mezi respektováním nadnárodního práva, smluvně sice ošetřeného, ale de facto nepřetržitě atakovaného národními zájmy jednotlivých států. Národní zájmy členských států jsou nezřídka, a zejména v případě mnohých současných politických představitelů postsovětských zemí, určujícími faktory stranické politiky bez ohledu na unijní závazky.

Demokracie sama proti sobě

Na eurounijních zasedáních ministrů či předsedů vlád proti vší logice a v rozporu s nadnárodním právem EU, s nímž členské státy vstupovaly do Evropské unie, se podle něj obhajují úzké mocenské a často anachronicky a populisticky prosazované nacionalistické zájmy politických stran, které vizi EU nikdy nepřijaly za svou. Do Evropského parlamentu jsou dnes jednotlivými členskými zeměmi absurdně voleni politici, mezi jejichž programové cíle patří rozbití EU. Činí tak v rozporu s přijatou nadnárodní legitimitou a rozkládají EU na základě legitimity, s níž byli zvoleni do Evropského parlamentu. Mají plná ústa demokracie, kterou otevřeně zaštiťují nikoli jen legitimní kritické názory, ale i destruktivní záměry a cíle rozbít EU.

„Je to demokracie postavená sama proti sobě,“ pojmenovává eurounijní praxi a pokračuje: „Neschopná rozlišit, co je ještě demokracie, a co už je její destrukce, jejíž kořeny jsou úzce a osobně utilitární. Populismus se vydává za pragmatická rozhodnutí, svoboda projevu automaticky za právo jednat bez legitimity. Nebo s legitimitou přímé demokracie, která jedinečnost a jednoznačnou neuchopitelnost fenoménu, jímž integrační proces Evropy bezesporu je, řeší numerickou silou, kde ano, či ne představují de facto popření samotného fenoménu tohoto procesu.“

„Všechny tyto znaky, které zde popisuji, v sobě nese brexit. Pyrrhovo vítězství, bohužel, proces demokratizace EU ohrožuje stejně a podle mne více, než dosavadní arogance některých představitelů Evropského parlamentu (EP) a Evropské komise. Šokující není to, že jedna ze stran v referendu utrpěla vítězství, ale že obě strany pro a proti brexitu připustily referendum, aniž by právně, ekonomicky a politicky ošetřily možnost vystoupení z EU v Lisabonské smlouvě. Logicky by po tomto neuvěřitelném selhání poslanců EP a jejich politické odpovědnosti měly po brexitu následovat ve všech členských zemích nové volby do EP,“ podotýká pro ParlamentníListy.cz exdiplomat Chromý.

• Politika a společnost JINÝMA OČIMA

Krok zpět v integraci

„Tím se podle mne otevřelo pole pro další útoky na EU, na její integrační podstatu a vizi. O to nebezpečnější, že se za národními zájmy vyzývajícími k dalším výstupům z EU skrývají radikální nacionalisté a komunisté snící navíc o stejném vystoupení z NATO. O rasistickém podhoubí jednotlivých nacionalistických stran v zemích EU nemluvě. Zamýšlené zúžení dosavadního integračního procesu jen na ekonomický prostor představuje krok zpět. Krok namířený v zásadě proti vizi propojujícího a sbližujícího se světa. A zároveň pokračování současného světa lokálních válek, ať již imperiálně motivovaných z Ruska anebo náboženských z třetího světa. Bohužel ale financovaných hospodářsky a kapitálově působícími nadnárodními uskupeními ze západní Evropy a USA. Často bezohledně expandujícími do třetích zemí a exploatujícími je v základním rozporu s proklamacemi politických špiček, hlav států a uzavřených mezinárodních závazků,“ vysvětluje.

Stále se rozevírající nůžky majetkové a kapitálové nerovnosti, té kapitálové navíc mnohdy svázané s financováním voleb a nezřídka i s organizovaným zločinem, podle Chromého jsou a budou přetrvávající překážkou nejen evropské integrační vize, ale i té celoplanetární. Ta se zdá být téměř nedostupná, protože její bezpečnostní základ je dnes a denně podminováván obchodem se zbraněmi zaměřeným především na vysoce výbušné prostředí sociálně sužovaného, nábožensky podněcovaného a radikalizovaného rozvojového světa. 

O imperiálních demokraciích

„Uvědomuji si, že dvojrozměrně pojatá realita dnešního politického a hospodářského světa téměř vylučuje úvahy tohoto typu. Ty jsou navíc odbývané výroky typu ‚demokracie je nejlepší ze všech špatných způsobů vládnutí‘, přestože jen potvrzují mediálně zkratkovité myšlení. A nabízí se proto otázka, kdo bude hodnověrně a s přesahem do budoucnosti hájit v příštích letech a desetiletích demokracii? Když její idea spojovat a stmelovat stávající národy, státy a pronásledované etnické menšiny v jednobarevné, mnohovrstevnaté a bezkonfliktní bezpečné evropské a snad ještě i v tomto století celoplanetární soustátí, má znovu projít zatěžkávací zkouškou imperiální ideologie, náboženského vymezování se, stavění dalších plotů s novými lokálními vojenskými konflikty,“ podotýká.

Fascinující technologický rozvoj, ohromující síla informační revoluce pronikající naší planetou skrz naskrz i s jejími vedlejšími destrukčními a dezinformačními projevy, včetně rozšiřující se sociopatie uvnitř dnešní moderní společnosti, ukazují prý netušené civilizační možnosti a sílu vizionářského myšlení. A nejde o to, že volební programové většinou ‚čtyřletky‘ západoevropských demokratických stran musí respektovat i hokynářský charakter demokracie. Ale o to, že étos vizionářského myšlení, kterého jsme užaslými svědky v rychlé a proměňující se kvalitě a možnostech života lidí v jedenadvacátém století, se bohužel, často stejným tempem, vytrácí z politiky. Za řečnickými pulty stojí nezřídka jen výmluvní hokynáři, kteří nás přesvědčují o správnosti politických programů prosazovaných jazykem osočování, překřikování, pomluv a vzájemné ignorace. V jednom jsou ovšem důležité. Potvrzují své místo v integračním procesu, aby se vizionářský tmel myšlenky spojující a sbližující národy nestal jen prázdnou pravdou „provždy“. Tedy pravdou potvrzující se každodenně žitou sofistikou euroskeptiků, nastavujících integračnímu procesu nelítostný, často pokřivený a zdeformovaný odraz zrcadla. I ona je totiž součástí integračního procesu, v němž dnešní euroskeptici připomínají Sirény, i když ne tak zpěvné, jako v Homérově Odysseji.

„Nastává období, které francouzský filosof Alain Badiou v knize ‚Manifest za filosofii a jiné texty‘ z roku 1989 a 1992, která v Česku vyšla roku 2014, nazývá ‚filosofématem katastrofy‘. A myslí jím ‚umírněnou a záludnou podobu civilizovaného člověka imperiálních parlamentních demokracií‘, kde „...v této podobě je extaticky vysloveno místo (Západ), jehož jméno je zde posvěceno jakožto jediné (trh, demokracie) a teror se zde obrací proti tomu, co je a co by nemuselo být, proti zbídačené planetě, proti vzdálené vzpouře, proti nezápadnímu, proti přistěhovaleckému nomádovi, kterého žene radikální opuštěnost ke zbohatlým metropolím,“ cituje Heřman Chromý a doplňuje: „Chci doufat a věřit, že i touto odbočkou, která nás čeká, a kterou si musíme projít, se integrační proces nezastaví a nestane se pohřbem demokracie a Evropy.“