Z Paříže do Českých Budějovic…

Její výstavu v Budějovicích iniciovala FotoMida – Dana Vitásková a Michal Tůma, garanti jmenovaného výstavního prostoru, kteří také výstavu vybraných snímků instalovali. Fotografie zachycují různá prostředí, stavby a život v Paříži, ale především neopakovatelnou atmosféru města nad Seinou. Během vernisáže u sklenky vína hovořila autorka o městě umělců, které důvěrně zná a kde fotografovala při řadě svých pobytů. Čas od času Alenu Vykulilovou doplnila vtipnými komentáři a vzpomínkami žijící legenda pražských fotografů František Dostál. Této známé kumštýřské dvojici před časem vyšla společná publikace Cesta pro dva.

…a z Budějovic do pražských Vršovic

Vzhledem k tomu, že na shora vzpomínané vernisáži nebylo příliš času k rozhovoru, vydali jsme se s novinářským blokem za Alenou Vykulilovou v Praze. Řeč se točila, jak jinak, než okolo její tvorby. A začali jsme právě jejími snímky z města nad Seinou…

„Musím říci, že tahle budějovická výstava není moje první výstava Paříže,“ vysvětlila nám autorka. “Svého času byla již v Hradci Králové, byla též součástí Národní výstavy ve Svitavách, také jsem ji mj. prezentovala v pražské Lucerně a v dalších městech.“

Na budějovické výstavě je k vidění šestnáct snímků fotografií z různých prostředí a zákoutí…

„ Počet snímků je úměrný komornímu prostředí,“ usmívá se Alena Vykulilová. „Někdy bývá lépe méně, než více. Jsem ale velmi ráda, že zde mohu vystavovat, neboť se jedná o proslulé prostory a vystavují se zde pouze fotografie z Paříže. Vystavovala tady řada velice významných českých autorů jako třeba Chochola, Tůma či Dostál a spousta dalších, jsem moc ráda a vážím si toho, že jsem se zde mohla prezentovat i já…“

Paříž jste s fotoaparátem v ruce navštívila mnohokrát. Máte ji takříkajíc prolezlou křížem krážem, včetně centrální tržnice zvěčněné spisovatelem Zolou ve světově proslulém románu Břicho Paříže…

Tržnice – to je pojem. Ryby říční i mořské, zvěřina, sýry všeho druhu a velikosti, víno v lahvích i hroznech, zelenina i ovoce domácí i exotické z bývalých kolonií, a to je jen začátek. Člověk neví, kam dřív s očima. A kolem stánků spousta typů a týpků, hospodyňky, lelkující turisté, rázovití prodavači a povaleči všeho druhu, snažící se vám sáhnout do kabelky. Nepřeberné množství možností, námět k neudolání… Tržnice mne natolik okouzlila, že jsem je pak vyhledávala i v dalších městech, včetně Versaille. Strašně se mi tam líbila bezprostřednost všech lidí a lidiček a nevynechala jsem jedinou možnost fotit ten báječný lidský kvas. I když při mých prvních cestách do Francie, ta první ještě před rokem 89 minulého století, to bylo ještě zcela jiné, lidé se usmívali, nevadilo jim, když jsem je zabírala. Při posledních cestách před pár lety to už nebylo takové. Dnes už jsou Pařížané nervózní, ostražití, leckdo radikálně odmítne, když ho chcete vyblejsknout. Čím že to je? Nezvládnutelným přílivem imigrantů, koronavirem, strachem z narušení soukromí či možným zneužitím snímků a tak dále…

Jistě jste v Paříži navštívila i místní galerie a výstavy fotografií. Jaký je tam o tento druh výtvarného umění zájem?

To víte, že mne to silně táhlo do kaváren, a nemohu zapomenout na návštěvu a posezení v jedné z nich na slavné ulici Daguerre, kam chodívali na absint slavní impresionisté. Ale především mě lákaly velké fotovýstavy, které se v Paříži tradičně konají s příchodem listopadu. Já měla štěstí na prezentace kupříkladu Diany Arbus či Willy Ronise. Uchvátilo mne, kolik lidí se zde o fotografii zajímá, výstavy jsou otevřeny i večer a překvapilo mne, že s rodiči i v pozdní hodiny chodily též děti a rády si vystavené snímky prohlížely. S fotografií se ostatně v Paříži setkáte téměř na každém kroku, není bister, cukrárniček ani pekáren, kde si můžete sednout na snídani, aby nebyly vyzdobeny adjustovanými fotografiemi.

Při listování fotografiemi v archivu autorky si člověk uvědomí kontrasty doby, které přinesl čas. Současné snímky nejsou již tak poetické, ale dokumentárnější a drsnější. O to zajímavější ale bude publikace o rozsahu 120 stran fotografií, kterou Alena Vykulilová z pařížských cest minulých i současných plánuje.

Absolventka školičky pana profesora Šmoka

Jak praví Wikipedie, A. Vykulilová (narozena v Jihlavě roku 1953) je významná česká fotografka se širokým tvůrčím záběrem. Fotografuje od svých dvaceti let. Věnuje se reportáži, sociálnímu dokumentu, fotografii aktu i krajiny. Vyzkoušela různé fotografické techniky. Je členkou šestičlenné skupiny FEMINA, pravděpodobně jediné ženské partě fotografek na světě (Šplíchalová, Perglová, Hamplová, Dušková, Černíková, Matějková), která často vystavuje.

Vykulilová absolvovala studium nultého ročníku u profesora Jána Šmoka na FAMU a tvůrčí kurzy v pražském Planetáriu. Velkou školou jí byla slovy spisovatele Gorkého Univerzita života, velký talent pomohlo brousit přátelství s řadou předních českých fotografů, s Františkem Dostálem v čele.

Jejím prvním mezinárodním úspěchem byla autorská účast na knize v americkém renomovaném nakladatelství TIME – LIFE BOOK, které v roce 1983 vydalo obsáhlou publikaci, věnovanou fotografování dětí od zrodu fotografie až po současnost. Československou fotografii v ní zastupovali pouze tři tuzemští autoři – Dagmar Hrochová, Jan Saudek a Alena Vykulilová.

Za sebou má Alena Vykulilová řadu výstav a prezentací, její dílo je v soukromých i veřejných sbírkách. Mimo fotografování se v poslední době soustředila na vydávání fotoknih, především mapující dílo Františka Dostála ( kupř. Fotořečiště, Moje rodné Vršovice či dvoudílná publikace Letní lidé).

Pro ParlamentníListy.cz zpracoval Ivan Černý

Foto archiv: Nakladatelství Vykulilová Alena PHOTO