Grossman začal sledovat patnáctiletou studentku Gretu Thunbergovou v roce 2018, kdy zahájila svůj protest před švédským parlamentem a nikdo ji neznal. Nijak detailně se nezabývá podstatou Gretiných apelů, snímek jen emotivně předvádí střet vědecké pravdy a politické demagogie.

Hlavním zájmem filmaře je osobnost hlavní hrdinky, kterou zachycuje v různých situacích, nechává ji hovořit samu o sobě a dost toho o ní prozrazuje i její tatínek a manažer v jednom.

Výsledkem je obdivně dojímavý portrét dívky s Aspergerovým syndromem, která zažila „zjevení“ v podobě filmu o klimatické krizi, po kterém upadla do deprese, nejedla a rok nechodila do školy, doma začala zhasínat světla a vytahovat šňůry ze zásuvek, aby následně upřela veškeré své úsilí k záchraně světa před bezprostředně hrozící katastrofou, kterou vnímá jasnozřivěji než jiní: „Někdy mi přijde, že jenom my s Aspergerem nebo s autismem chápeme skutečnou podstatu věci,“ říká Greta v dokumentu.

Film zobrazuje, jak bude svět podle Grety, nastane-li, nahlížet na současný běžný životní styl: „Moje rodina žila velmi spotřebním způsobem života. Hodně jsme nakupovali, jedli jsme maso...“ vypráví Greta pod „opovrženíhodnými“ ukázkami domácího videa, kde rodina například zdobí vánoční stromeček.

„Jezdili jsme autem na benzin, létali jsme do celého světa. Máma s tátou byli stejní jako ostatní. Nechápali, jak je to špatné. Tvrdili, že všechno bude v pořádku...“

Ve filmu Greta také tančí, směje se, strádá únavou, pláče nad zničenou přírodou, hraje si se psy. Prostě běžný a zároveň velmi výjimečný umíněný teenager, který se rozhodl změnit svět a do značné míry se mu to už podařilo.