Žádný člověk není pro svého kuchaře naprostá zrůda. Dokonce ani někdejší prezident Ugandy Idi Amin, přezdívaný řezník z Kampaly, i když ten k tomu měl blízko. To je jeden z poznatků ze sbírky reportáží Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského.

Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život.

Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii.

Co měl k snídani Saddám Husajn, když vydal příkaz otrávit plynem desítky tisíc Kurdů? Co obědval Pol Pot v časech, kdy téměř dva miliony Khmerů umíraly hlady? Co večeřel Fidel Castro, když svět stanul kvůli sovětským raketám na Kubě na pokraji jaderné války? Byl Idi Amin opravdu kanibal?

Na co musel dávat pozor kuchař Envera Hodži, aby neskončil ve vězení? Co mohou říct o historii lidé, kteří se denně starali o jejich jídelníček? Autor knihy procestoval čtyři kontinenty, aby našel osobní kuchaře diktátorů a často jako první vyslechl vyprávění o jejich životě a kuchařské kariéře. Ovlivnili svým kuchařským uměním chod dějin?

Jejich životní příběhy odpovídají na mnohé otázky a zároveň kreslí intimní portréty diktátorů v domácím prostředí a osvětlují jejich osobnosti z dosud nezvyklého úhlu, od jídelního stolu. Nahlédněte s nimi pod pokličku hrnce, ve kterém se vařily světové dějiny, v jedinečné knize, která je zároveň tak trochu i knihou kuchařskou.

Witold Szabłowski (1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Získal za něj Cenu Beaty Pawlak, cenu Melchior a nominace na polskou literární cenu Nike a středoevropskou cenu Angelus.