„Kdybys byl Rus, ke stolu bychom tě nepozvali. Ale, že jsi Čech, dáme si do nosu,“ řekl mi chlapík v maličké vesničce Gumathesi v Gruzii. V kovářské dílně tam měli pánové večírek, při němž díky novému hostovi došlo i na Stalina. Tomu však předcházelo krátké cestování Gruzií a Arménií. A je třeba říct, že si reportér ParlamentníchListů.cz vyslechl mnohé...

Cesta za příbuznými

Do druhého největšího gruzínského města Kutaisi létá přímo z Prahy nízkonákladová letecká společnost za ceny, které jsou mimo turistickou sezónu velmi příznivé. Odtud jezdí do hlavního města Tbilisi linkové autobusy. V jednom se potkávám se Sergejem. Mladý kluk přesně ve věku odvodu do armády. Studuje technický obor na Univerzitě Karlově. Má však problém. Jeho město Doněck okupují Rusové, stala se z něj metropole separatistické Doněcké lidové republiky, a jemu už bylo doručeno několik povolávacích rozkazů, aby šel bojovat.

„Pořád se bojím. Rusko má dlouhé prsty. Ale já nechci bojovat za Putina. Už mi přišlo několik výzev, abych šel do války. Nejdu. Ať si tam jde Putin sám,“ podotkl. Do Tbilisi přiletěl za mámou, s níž se setká po dlouhých letech. Ona přijela přes Rusko, nejspíš Rostov na Donu, Pjatigorsk a Vladikavkaz. Absolvovala cestu přes tisíc kilometrů. „S mamkou jsme se už léta neviděli. Já nechci ani na Ukrajinu, ani do Ruska. Všude bych mohl mít problémy,“ sdělil nakonec Sergej. Dostal kontakt na ParlamentníListy.cz. Tak uvidíme, jestli se ozve, aby dopověděl další detaily své cesty na východ.