Podle Höschla společnost rozdělená skutečně je, ale je důležité, podle jaké štěpící linie je rozdělena. „Společnost se projevuje jako rozdělená vždy, když je nějaká binární volba,“ vysvětloval. Přímá dvoukolová prezidentská volba je přitom příkladem přesně takové binární volby.

V současnosti je to navíc vyhrocené tak, že volba je černo–bílá. Je to však podle Höschla jen jeden důvod, proč je dnes společnost takto rozdělena.

Moderátorka si povšimla, že i v jiných evropských zemích to dnes vypadá, že společnost je rozdělena zhruba půl na půl. Podle Höschla je to další důkaz, že binární volba vytváří společnost, která buď je, nebo se alespoň jeví příkře rozdělená.

Je to i o tom, jak se tato binární volba vyvine. „Pokud by proti sobě ve druhém kole stáli třeba Jiří Drahoš a Pavel Fischer, tak by to pro mnohé bylo prašť jako uhoď, názorové rozdíly by se týkaly marginálnějších věcí, než je orientace na Východ nebo na Západ, a nedělal by se z toho takový problém,“ myslí si.

Moderátorka mu zmínila názor právníka Jiřího Přibáně, podle kterého společnost není rozdělená, ale rozpolcená, což má být vážnější. V rozdělení se podle něj formuje demokratická politika.

Höschl dal Přibáňovi za pravdu. V jeho očích znamená rozpolcenost společnosti to, že se na nějaké politické otázce začnou dělit rodiny a lámat přátelství. V tu chvíli podle něj dochází k rozpolcení společnosti, která přesahuje běžný názorový rozpor.

K rozpolcení společnosti podle něj přispívá i to, pokud je výsledek voleb těsný.

• CELÝ ROZHOVOR SI POSLECHNĚTE ZDE

Druhým faktorem, který přispívá k rozpolcení společnosti, je podle Höschla internet a rozvoj sociálních sítí. „Dneska už se před politikou skoro nikdo neskryje,“ varuje. Díky sociálním sítím všichni vědí, jaké kdo má názory, v sociálních bublinách dochází k jejich sdílení a utvrzování a tím je rozpolcenost povzbuzována.

„To černo–bílé vidění pak agreguje do takových zkratek jako kavárna versus hospoda, Praha versus venkov, elitáři versus lůza, sluníčkáři a fašisti,“ vysvětluje psychiatr. V druhém kole přímé volby, kde byl výběr pouze ze dvou kandidátů, ale žádná jiná možnost výběru nebyla, a tak se každý musel přihlásit k jedné z těchto černo–bíle vymezených skupin. Se všemi důsledky, co to na sociálních sítích i v běžných společenských vazbách může mít, tedy že jedněmi je chválen, druhými zavrhován. A právě to je to rozpolcení společnosti.

Agregace a sdružování pod černobílými pravdami podle Höschla vede k tomu, že lidé se v těchto pravdách utvrzují. „Kdo volil Jiřího Drahoše, ten teď poslouchá, že je vítač a Pražák a že dokonce neumí poctivě pracovat. Kdo volil Miloše Zemana, ten zase poslouchá, že je zmanipulovaný rusofil a že dělá mezinárodní ostudu,“ líčil. Ve většině případů podle něj tyto nálepky vůbec nejsou pravdivé. „A je to stigmatizující, osočující a v podstatě každý se může cítit být tou druhou polovinou osočován,“ vysvětloval.

Moderátorka položila jednoduchý dotaz – jak z toho ven? „Prvním předpokladem pro snížení napětí je trocha respektu té straně, se kterou nesouhlasím,“ vyzval Cyril Höschl, i když si je vědom, že jsou to trochu „knížecí rady“. Měli bychom uznat právo na názory, které nesdílím, ale sdílí je podstatná část mých spoluobčanů. Respekt ale neznamená souhlas, jak připomněl.

Profesor Höschl je přitom přesvědčen, že toto porozumění je možné. Nedávno jej zaujal jeden blog, ve kterém byl formulován návod, jak se chovat po volbách. Byl prý užitečný pro zemanovce i drahošovce. Byl to prý v podstatě návod, jak se v politickém prostoru chovat civilizovaně.

Pokud člověk se svým postojem ve volbách neuspěje, měl by se s tím podle něj „smířit“ a hledat životní štěstí v jiných oblastech života. Nebo se začít snažit sám uspět například v místní politice.

Obecně je podle něj nejvhodnějším řešením, pokud se objeví postava, která rozbije černobílé binární dělení a vytvoří z něj multipolaritu. Pak už to není jenom my–oni. Pokud jsou takové osobnosti či směry třeba tři nebo čtyři, může už se mezi nimi rozehrát zajímavá politická hra, která také může občanům-pozorovatelům přinést příjemné vzrušení.

V další části pořadu pak profesor Höschl rozebíral například psychologická a sociologická specifika Skandinávie a skandinávského politického modelu, nebo podstatu společenského fenoménu hokejisty Jaromíra Jágra.

Při dvacátém výročí zlatých medailí hokejové reprezentace v Naganu ovšem profesora Höschla zaujala jiná věc. Před dvaceti lety se na Staroměstském náměstí skandovalo na oslavu našeho skvělého brankáře „Hašek na Hrad“. A jemu se tehdy zdálo, že to nemůže být myšleno vážně, že být prezidentem je něco úplně jiného, než chytat puky.

„A víte, co mě na tom zaráží? Že dneska bych to bral, kdyby byl Hašek prezidentem. Vůbec by mi to nepřipadalo absurdní, ani mi ta myšlenka nepřipadá nemístná,“ svěřil se. Je to podle něj důkaz, jak jsme se v dějinách posunuli, že kdysi nesmyslné věci jsou dnes možné.

„Ono to zní sice velmi odvážně a zkratkovitě a možná i primitivně, ale ta naše představa o tom, jak by hlava státu měla vypadat, takový ten prototypální Masaryk, filozof, vzdělanec a tak, je poměrně mylná. Svědčí o tom mnoho úspěšných politiků ve světě, kteří nebyli žádnými velkými mysliteli,“ připomněl profesor Höschl.

A jmenoval Ronalda Reagana, hollywoodského herce, kterému se v době jeho prezidentství vysmívali, ale nakonec mu dějiny daly za pravdu a i ti, kteří mu nadávali nejvíce, pak nad jeho rakví prohlašovali, že to byl nejlepší prezident v amerických dějinách.

„Člověk si může svým srdcem, svou autentičností získat náklonnost velké části populace a obklopit se schopnými poradci, kteří mu budou připravovat jednání a vyplňovat odborným materiálem tu prezidentskou funkci,“ shrnul psychiatr.

Prezident navíc v různých dějinných okamžicích musí předvést různé předpoklady. „A v náročných dějinných okamžicích, jako byl třeba Mnichov nebo rok 68, by takový Hašek byl zajímavějším reprezentantem než váhavý filozof, který to zvažuje zleva zprava,“ uzavřel profesor Höschl své zamyšlení nad sportovcem na Hradě.