Množí se nám tak zvané „politické procesy“ a řada lidí je pobouřena. Skutečnou zlost vyvolalo odůvodnění jednoho rozsudku, považovaného „dezoláty“ za proces politický, kdy soudce v krátkém ústním odůvodnění uvedl, že „svoboda slova už nemůže být taková, jak jsme si mysleli v roce 1989, ale má ústavní limity“.
Pobouření bylo veliké, ovšem nikdo ani pracovně nevzal do úvahy hypotézu, že by pan soudce mohl mít pravdu. Přitom právě tak tomu je.
Začnu odzadu, od těch „ústavních limitů“. Svoboda slova má skutečně jednoznačné ústavní limity a tyto limity jsou velmi pečlivě „projudikovány“ dobře sedmdesátiletou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku i českým Ústavním soudem. Je dokonce možno říci, že svoboda slova je jedním z hlediska právní teorie a jejího dopadu na realizaci tohoto práva nejprecizněji probraných právních institutů. To se vztahuje jak na svobodu slova samotnou, tak i v její vazbě na jiná práva, zejména právo na informace. Svoboda slova je také provázána na „obecný zájem“ státu, který se zavázal další lidská práva také chránit. Jedná se o tak zvané „vyvažování práv“, což je jeden ze základních způsobů, jakým jak Ústavní soud, tak Soud pro lidská práva ve Štrasburku soudí. Totéž se týká i Soudního dvora Evropské unie, který zásady a principy Soudu pro lidská práva do své judikatury a obecně svých postojů inkorporoval. Pro úplnost musím připomenout, že svoboda projevu je garantována nejen čl. 17 Listiny základních práv a svobod, ale i čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obě tyto právní normy obsahují limitující ustanovení, na která se často zapomíná, pročež je uvedu v plném znění:
čl. 10 odst. 2 „Evropské úmluvy“ zní:
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Klára Samková
Jan Cidrych
