Štefec ve svém komentáři uvedl, že si není zcela jistý, jestli si Erdogan ve své zaslepenosti vidinou jakési osmanské třetí říše uvědomuje, jak velkým průšvihem může skončit jeho „péče o osud nebohých krymských Tatarů“. „V polovině října loňského roku totiž veřejně prohlásil, že Ankara neuznává poloostrov za ruský a podporuje územní celistvost Ukrajiny. Realita je ale taková, že na krymské Tatary kašle. Ve skutečnosti je toho názoru, že Rusko v roce 1783 ‚nespravedlivě‘ sebralo Krym Osmanské říši, a musí ho tedy vrátit. Hra Ankary v tomto regionu proto nemá nic společného nejen se zájmy Kyjeva, ale ani dalších zemí Evropy,“ poznamenal Štefec.

„Turecko s tichou podporou USA rozjíždí ve vlastním zájmu a v rozporu se zájmy evropských zemí neomezenou vojenskou spolupráci s Ukrajinou. Prodej čtyř korvet třídy Ada, vybavených osmi protilodními střelami Harpoon, 21 protiletadlovými střelami RIM-116, dvěma 324mm torpédomety a námořním vrtulníkem Seahawk významně posílí zdevastované ukrajinské vojenské námořnictvo a způsobí, že Kyjevu významně naroste hřebínek. Stejně jako dohoda o turecko-ukrajinské výrobě bezpilotních letounů Bayraktar TB2, známých z nedávné války o Náhorní Karabach. Ukrajina se ostatně nijak netají plány je co nejdříve nasadit na Donbasu,“ dodal Štefec.

„Známky rostoucího sebevědomí ukrajinských ‚ústních svalovců‘, snad pod dojmem svého času jistým Adolfem Schickelgruberem hlásaným a jistým Banderou převzatým názorem, že Rusko je ‚obr na hliněných nohou‘, se již začínají projevovat. Na konci minulého roku například doktor sociální ekonomiky (netuším, co to je) Zinovij Svereda prohlásil, že se Ukrajina musí připravit zaútočit. Navrhl mimo jiné vyhodit do povětří Krymský most a ruskému Černomořskému loďstvu připravit ‚nový Pearl Harbor‘. Jedině tak je prý možné dosáhnout toho, že si ‚západní spojenci budou Ukrajiny vážit jako rovného partnera‘. Známý ‚rusobijce‘, bývalý tajemník Rady národní bezpečnosti a obrany Oleksandr Turčynov, zase tvrdí, že pro rakety R-360 komplexu Neptun není problém kompletně zničit ruské lodě v Černém a Azovském moři během několika minut,“ vypočetl zbrojní analytik.

Podle svých slov nechce pánům kazit radost a svaté nadšení, ale opravdu si není jistý, že válka mezi Ukrajinou, Ruskem a Tureckem je v zájmu evropských zemí. „Možná některých ano. Tradičně se k něčemu takovému pozitivně stavějí například Británie, Francie nebo Polsko, bývalé státy SNS v Pobaltí a země Beneluxu. Jenže takové Německo dnes potřebuje s Ruskem spíše spolupracovat než válčit a chová se podle toho,“ řekl.

„Podobné úvahy a jejich nositelé, včetně tureckého prezidenta, bohužel naprosto ignorují fakt, že už dávno nepíšeme ani rok 1991, ani rok 2001, kdy mohli na něco takového skutečně pomýšlet, a je docela možné, že by měli alespoň dílčí úspěchy. Jenže doba se změnila, a tváří v tvář sebevědomé jaderné mocnosti, v niž se Rusko mezitím změnilo, se obávám, že dnes by podobný pokus skončil nejen totálním krachem a drtivou odvetou útočníkovi, ale mohl by se stát rozbuškou válečného požáru (nejen) kontinentálního rozměru,“ podotkl Štefec.

„Domnívám se proto, že lídři evropských zemí by měli dát jak Ukrajině, tak Turecku jasně najevo, co si o podobných aktivitách myslí, a jednoznačně projevit svou nelibost. Prokázali by tím nejen zdravý pud civilizační sebezáchovy, ale také vážně míněnou snahu emancipovat se vůči nevyzpytatelné politice USA, počínajících si (ne zcela bezdůvodně) v Evropě jako v podmaněné koloniální državě. Rozhodně by to prospělo Evropě, USA, Ukrajině, Turecku a určitě i agresivitou Ankary ohroženému Řecku. Nejspíš by to zachránilo spoustu životů. A mohlo by to být i zajímavým tématem pro zahraniční politiku nové české vlády vzešlé z podzimních voleb,“ uzavřel.