Celý dosavadní život řádně pracovala a nyní je na rodičovské dovolené s malým děckem. Nemá příjem ze zaměstnání ani podnikání - pobírá rodičovský příspěvek jako státem garantovanou náhradu ušlé mzdy po dobu péče o potomka maximálně do čtyř let. Je osamělou matkou po rozvodu a exmanžel neplní své povinnosti k dítěti ani tím, aby zaslal soudem vyměřené výživné. Částka „rodičáku“, kterou pobírá, je 7600 korun – z toho musí uhradit všechny náklady na bydlení, sebe a dítě.

Měla by mít nárok na přídavek na dítě 800 korun každý měsíc a k tomu příspěvek na bydlení nebo některou z dávek hmotné nouze. Jenže to nedostává.

Zaměstnankyně úřadu práce, který o přiznání přídavků a jiných dávek rozhoduje, ji totiž nutila, aby v příloze „Doklad o výši čtvrtletního příjmu“ vyplnila, že dítě mělo v předešlém čtvrtletí příjem 16 800. To ale není pravda. Alimenty ve výši 5600 Kč měsíčně jsou sice stanovené rozsudkem soudu, ale nedaří se je z expartnera vymoci. Jsou to jen virtuální částky na papíře, v ruce žádné peníze na výživu nemá.

Tak vypadá typický případ maminky, která tak podle úředních lejster disponuje částkou 13 200 korun na měsíc, ale ve skutečnosti má v ruce na všechny výdaje jen 7 600 korun. Rozdíl v příspěvku na bydlení, na který má nárok a nedostala jej, je v řádu několika tisíc korun měsíčně.

Nevyplacené výživné takto do příjmů domácnosti zahrnují údajně kupříkladu v Ostravě. „...Že kecám. Že jim nedokážu, že jsem ho nedostala. Například že jsem ho mohla dostat jinou formou, například do ruky,“ svěřuje se Lenka V.

Neoprávněné snižování částek, na které mají nárok, potvrdily například i dvě samoživitelky z Děčína. „Započítávají mi částku, co je na soudním rozhodnutí, a když dostanu míň, nikoho to nezajímá,“ prozradila jedna z nich, že i v jejím případě úřad pozměňuje skutečný příjem její domácnosti. Chce po ní, aby vykázala, že výživné pro dítě dostává, přestože je otec potomka neplatičem.

Pracovnice a pracovníci si podle některých matek často doslova hrají na právníka, soudce či policistu. Bohužel jejich rady či instrukce nemají v právním řádu oporu a ani nejsou v zájmu dítěte.

Zaměstnanec úřadu - samozvaný soudce

Důkazní břemeno nehrazení alimentů ze strany otce-dlužníka nelze přenášet na matku, která zastupuje nezletilé dítě. Z logiky věci je nemožné dokázat „negativní skutečnost“ - tedy, že se něco nestalo. Lze doložit jen to, že peníze vyplaceny byly – k tomu ovšem nedošlo. Není jasné, z jakého právního či metodického předpisu si byrokraté vyvozují oprávnění svévolně rozhodnout, že důkazní břemeno ohledně výplaty výživného ponese dítě, zastoupené sólorodičem jako svým zákonným zástupcem.

Pro rozhodování na základě domnělé fikce, pokud zástupce dítěte neprokáže opak, nemají administrativní pracovníci v českém rodinném právu žádný paragraf. Důkazy pro takové tvrzení nebo jeho vyvrácení může shromažďovat policie na základě podaného trestního oznámení – ani ona ale nemá právo verdiktu, ten je na bedrech soudu. Úřad práce upírá dětem právo na hmotné zabezpečení zcela bez „vyšetřování“.

Článek 30
(1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.
(2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.

Článek 32
Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.
(3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva.
(4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči.
(5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.

Důkazní nouzi nelze přisuzovat v neprospěch nezletilého dítěte, zvláště jde-li o základní lidské právo – právo dítěte na výživu a právo na hmotné zajištění v době, kdy matka není způsobilá k práci z důvodu mateřství (viz Listina základních práv a svobod). Podezřívavý úřední šiml tak vydává rozhodnutí, jehož následek je horší než ten, který by nastal, pokud by se rozhodlo v prospěch dítěte třebas i neoprávněně:

Chybné rozhodnutí totiž může přivodit dítěti a jeho živiteli hmotnou nouzi, ztrátu bydlení a případně další újmu.

Rozhodnutí se jeví v rozporu s dobrými mravy, jelikož nezkoumá, zda se nepečující rodič (otec) skutečně nedopouští dluhu vůči dítěti - tedy zanedbání povinné péče, což je v našem právním systému trestný čin, za který hrozí odnětí svobody. Daný dlužník tak může být aktuálně trestně stíhán nebo přímo ve výkonu trestu, ale úředník to vědomě přehlíží. Na poli poradenském, podnikatelském a uměleckém se podobné dopady kvalifikují jako „škoda způsobená nesprávnou informací nebo škodlivou radou“, kterou je ´rádce´ povinen nahradit. Může se jednat také o „nerovné zacházení“ s ohledem na antidiskriminační zákon, otázkou pak zůstává odpovědnost úředníka za způsobenou újmu.

Prohřešky, kam se podíváš…

Při dotazu položeném na facebookové stránce Klubu svobodných matek, kterou sleduje zhruba 5 320 lidí a v uzavřené skupině je 4 370 členek, se připojily další maminky. S podobnou praxí se setkaly například v Tachově, Jihlavě a i jiných městech republiky.

Úřad práce má přitom instrumenty, díky nimž může podezření na nepravdivé údaje v žádosti řešit:

• V jeho kompetenci je možnost provést kontrolu, provádět sociální šetření a při zjištění nesrovnalostí zpětně po příjemci žádat navrácení neoprávněně vydaných prostředků. (Stejně jako ani finanční úřady nemohou obvinit z krácení daně, aniž by proběhlo dokazování, prověřování pravdivosti a přezkoumatelné odůvodnění.)
• Může příjemce sociálních dávek vyzvat, aby doložil všechny rozhodné skutečnosti do 8 dnů, lze tedy předpokládat, že je k tomu příjemce nejen povinen, ale i oprávněn tuto lhůtu pro doložení dalších skutečností využít. To se ale neděje a příslušné úřady rozhodují na základě neexistující právní fikce či domněnky, že výživné je vždy vypláceno. Právní domněnky jsou ovšem nástrojem justice, nikoli zaměstnance státní instituce, a i je lze případně vyvrátit.
• Úřad práce může rovněž vyzvat druhého z rodičů k prokázání, že se zanedbání povinné péče - tedy neplacení výživného - nedopouští. Případně spolupracovat s orgánem sociálně–právní ochrany dětí (OSPOD) či policií, které potřebnými informacemi disponují. 

Někde ženám věří

Byrokrati ovšem neobcházejí právní předpisy všude. Například v Krnově naopak pracovnice informují žadatelky při osobním jednání správně. „Já bydlím v Krnově a vždycky mi na sociálce říkají, ať do papírů uvádím pouze výživné, které jsem skutečně obdržela. Asi jiný kraj, jiný mrav,“ prozradila pro ParlamentníListy.cz svou zkušenost paní Andrea. Ale „jiný kraj, jiný práv“ v žádném případě aplikovat nelze. Skutečné příjmy zohledňují řádně například i v Nymburce nebo v Karviné. V některých městech rodiče dokládají rozsudek o výši výživného, ale zda je hrazeno, se prý neptali, jak popsala další sólomatka  z Příbrami. Příjemkyně tak možná někdy netuší, zda úřad reflektuje rozpor mezi tím, co nařídil soud, a tím, že je péče o dítě ze strany otce zanedbávána.

Zkušenost z Jindřichova Hradce: „Tak já zrovna dnes tohle řešila na úřadě kvůli příspěvku na bydlení a bylo mi řečeno, že udávám obdržené výživné. Pokud má vyměřeno víc a posílá třeba jen část, tak udávám to, co reálně posílá. Na otázku, jestli je třeba to doložit třeba výpisem z účtu, jsem dostala odpověď, že ne. Že se pod to podepisuju a oni věří tomu, co ženská udá.“

Jinde, kupříkladu v Mostě, chtějí v případě nehrazení povinné částky dokázat například tím, že je na otce podán exekuční příkaz nebo je stíhán policií pro trestný čin zanedbání povinné péče a podobně.

Podle další respondentky prostě úřady „využívaly nevědomosti žadatelů a samy mohly porušovat zákony. V určité době to bylo všude vzhůru nohama, že bych se prosím nedivila. Věřím, že možné to určitě nějak být mohlo. (…) Proč? Toť otázka. Zbavit se lidí?“.

Ministerstvo uznalo: Tento postup není správný

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) na dotazy redakce nejprve 15 dní nereagovalo. Po urgenci ale do čtyř dnů odpovědělo. Uznalo, že zjištění redaktorky je oprávněné - dětem a rodičům je působena finanční újma a popsaný postup úředníků na jednotlivých úřadech práce není v pořádku.

„V rámci všech nepojistných sociálních dávek se započítává skutečně vyplacené výživné a nikoliv stanovené, aby se zohlednila aktuální situace samoživitelů a případné výpadky přijatého výživného tak tyto sociální dávky kompenzovaly,“ potvrdil ministerský mluvčí Vladimír Řepka, jaký je správný postup.

Zkreslené statistiky o chudobě

Ve světle předešlých zjištění jsou na místě pochyby o autenticitě jakýchkoliv statistik, které se týkají aktuální příjmové situace rodin a míry chudoby v České republice. Statistikám o chudobě, na základě kterých mají politici zkreslené povědomí o rozpočtu domácností a zabezpečení výživy dětí, se věnoval článek „Chudoba mezi lidmi je mnohem horší, než tvrdí statistiky. Dohledali jsme pravdu a ptali se“, který upoutal pozornost v květnu tohoto roku: Odhalil zejména to, že statistiky o životní úrovni nezahrnují vůbec bezdomovce, lidi na ubytovnách, matky v azylových domech - z hypotéz o finanční (ne)soběstačnosti tak vypadnou právě ti, kteří propadli bídě nejvíce nebo jim státní pokladna plně hradí bydlení.

Zavádějící a nepravdivé tak mohou být, pokud se vychází mimo jiné z údajů MPSV, také statistiky o počtu neplatičů výživného. Vysvětluje to, proč i přes proklamované údaje o rostoucí životní úrovni má Česká republika stále přeplněné azylové domy a přibývá neziskových akcí typu Obědy do školy.

Alarmující poklesek s připisováním imaginárních alimentů má dalekosáhlé dopady napříč republikou zřejmě již několik let. O jak nezanedbatelný počet domácností jde, lze těžko odvodit. Vodítkem k tomu, že finanční nouze dopadá neblaze na nemalý počet českých ratolestí, mohou být například obecně známá fakta:

• Rozvádí se každé druhé manželství a nejinak jsou na tom v tomto směru i nesezdané páry.
• Stoupá počet případů, kdy nepečující rodič nehradí dítěti výživné – těch, kteří neplatí vůbec, je zhruba 50 procent. Ze zbylé poloviny plátců se pak velká část podílí na výdajích dítěte sporadicky či v nižších než vyměřených částkách. Není také výjimkou, že jsou soudem stanovené částky extrémně podhodnocené (viz článek „Raději ani nejím, aby mé dítě mělo, co chce. Otřesná zpráva o životě v České republice“).

Podle dostupných odhadů dluží nepečující rodiče svým dětem na výživném 13 až 15 miliard. Jde ale jen o případy, o kterých stát ví - částka tak může být znatelně vyšší…