Dubček na následky zranění zemřel 7. listopadu 1992 v pražské nemocnici na Homolce.

Podle Weisse byl Dubček nejen výraznou osobností, ale i nadějí na změnu v roce 1968 a v době revoluce z listopadu 1989. To, co je pro Čechy Václav Havel, je pro Slováky Alexander Dubček, řekl Weiss. S Dubčekem ho pojilo osobní přátelství. Byl podle něho aktivní i poté, co musel po roce 1968 opustit politický život. Velkého uznání dosáhl v zahraničí, především v Itálii.

Dubček se narodil 27. listopadu 1921 v obci Uhrovec nedaleko Topoľčan. Většinu mládí prožil v Sovětském svazu, kam odešel spolu se svými rodiči. Na Slovensko se vrátil v roce 1938 a nedlouho poté vstoupil do komunistické strany. V jejích strukturách postupoval, v roce 1963 byl zvolen členem předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) a prvním tajemníkem téhož orgánu v Komunistické straně Slovenska a v lednu 1968 se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ.

V roce 1968 ztělesňoval snahu o reformu režimu v Československu. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy byl Dubček spolu s dalšími členy vedení KSČ internován v Moskvě, kde pod nátlakem podepsal protokol stvrzující okupaci. Právě tato skutečnost se stala základem Dubčekova rozporuplného hodnocení. Zatímco pro jedny zůstal hrdinou boje za svobodu, demokracii a humanismus, jiní mu dodnes vyčítají slabost a nerozhodnost. Po vojenské intervenci byl Dubček postupně sesazen z funkcí, jako hlavní symbol takzvaného pražského jara musel odejít z veřejného života. Znovu ho do něj vrátily až 30 let staré události spojené s pádem komunistického režimu.

Držitel řady domácích i mezinárodních ocenění byl v lednu 2003 vyznamenán prezidentem Václavem Havlem Řádem Bílého lva I. třídy in memoriam.

Pomník u dálnice stojí od roku 1998. Má podobu žulové desky s reliéfem Dubčekovy hlavy. Autory památníku jsou Karol Graniec a Dubčekův velký přítel Theodor Baník. Na jeho vybudování přispěla i univerzita v Bologni, kde Dubček získal čestný doktorát.