Po britském referendu přišel tzv. Brexit, který mnohé překvapil. Co znamená pro budoucnost Británie a pro budoucnost Evropy?

Mělo by se říct: uvidíme a počkejme si, jenže my si hrozně rádi hrajeme na proroky a spekulujeme o možných scénářích. Já spekulovat nechci. Rád si počkám. Nikdo z nás přece nemá v rukou to, co bude, ani vedení Velké Británie, ani elity Evropské unie. Do hnízda jménem EU bylo v poslední době nakladeno mnoho nejrůznějších vajíček a nikdo netuší, co se z nich vyklube.

O čem podle vás vypovídá skutečnost, že tento krok udělala Británie, která je považována za jednu z nejstabilnějších demokracií „starého kontinentu“?

Myslím, že to není náhoda, že právě z Británie přišel tento impulz. Evropská unie se pustila na tenký led, tradiční evropskou spiritualitu se snaží nahradit lidskoprávním náboženstvím, klasickou rodinu nevnímá jako základ společnosti a namísto silných vizí prosperity, bezpečnosti a charity řeší žárovky, okurky a gender. Tento odklon od létání k ptákovinám, od tradičních hodnot k sociálním experimentům narušuje právě to, co bylo v západní Evropě nejlepší, totiž stabilitu. Chápu, že to mnohým Britům vadí. Mně to vadí taky.

Jaká mohou být po Brexitu směřování Evropské unie? Hrozí „dominový efekt“ a odchod dalších zemí?

Hrozí, že se konečně podíváme do tváře skutečnosti. Ale to bychom měli spíše jásat, nebo ne? Není zdravé žít příliš dlouho v iluzích. V posledních letech jsem měl dojem, že se o některých věcech nesmí mluvit, a to je vždycky špatně, když lidské bytosti nadané rozumem nesmějí používat mozek. V komunismu fungovala cenzura, v EU se rozvinula ideologie politické korektnosti. Začalo se to trochu podobat a já doufám, že ty časy jsou pryč. Ještě před rokem bylo téma možného rozpadu Unie tabu. Dnes se mluví o možných scénářích. Ale nejde o ty scénáře, jde o to, že se zase můžeme vyjadřovat o něco svobodněji. Možná se zjistí, že je lepší v EU zůstat a reformovat ji, možná nastane dominový efekt, to nikdo nemá pod kontrolou. Opravdu podstatné je, že zase můžeme vcházet i vycházet, biblicky řečeno.

Máme čekat v Česku tendence k „Czexitu“? Na Slovensku už Kotleba sbírá podpisy za referendum a u nás totéž žádají Úsvit i Okamura.

Spousta obskurních postaviček bude na tomto tématu s chutí tancovat jako na hrobečku. Ale nechal bych to být, čím více pozornosti těm strašidlům věnujeme, tím více hrozí, že se jich nakonec začneme bát.

Kde vidíte „neuralgické“ body EU, které vedou lidi k tak silnému euroskepticismu?

Největší problém současné EU je absolutní ztráta skutečné vize. Evropa přestala být zdrojem světla a začala se zabývat žárovkami. Přestali jsme žít, začali jsme úřadovat. Přestali jsme se soustředit na produkci našeho chleba vezdejšího dnes a začali jsme řešit problematiku klimatu v roce 2050. Prostě neřešíme reálné problémy na základě zdravého rozumu, ale vytváříme umělé problémy a fantazírujeme. To není normální, to nás nemůže uživit nebo motivovat k odvážné cestě vpřed. Vizi prosperity nahradily direktivy ohledně procentuálního zastoupení žen ve správních radách. Vizi solidarity nahradil přebujelý systém státních sociálních dávek. Vizi bezpečnosti nahradilo faktické zrušení hranic. Evropská unie kdysi na počátku, ještě v dobách Evropského hospodářského společenství, připomínala dobře vykrmené tele. Ale pak se začalo řešit, čím se svítí v chlívě, a živé tele, o které jsme se starali s péčí dobrého hospodáře, se proměnilo ve zlaté tele, kolem něhož jsme začali tančit.

Je po Brexitu vůbec reálná vize, že Evropa směřuje k něčemu jako „spojené státy evropské“, nebo se spíš zastaví a bude se debatovat jak dál?

V Bibli je příběh o ztraceném synu. Ten kluk se narodil do slušně situované rodiny, jenže všechno promrhal s děvkami, užíval si, byl prostě zaměřen na zvyšování kvality života, nikoli na život sám. Jak se z toho dostal? Šel do sebe. Což je přesně ten proces, který nám dnes chybí. Na všech úrovních. Protože koneckonců bruselská centrála Evropy vypadá přesně tak jako životní a myšlenkový styl současných Evropanů. Podle pravidla, že lidé mají takovou vládu, jakou si zaslouží. Ondřej Neff definoval problém současné EU jako problém duchovní. Souhlasím. A duchovní problémy se začínají řešit tak, že jdeme trochu do sebe.

Evropská unie je často terčem kritiky kvůli „deficitu demokracie“. Je podle vás v EU možná reforma?

Reforma je absolutně nezbytná, ale nesmíme ji požadovat od těch druhých, musíme začít u sebe. Vedení Evropské unie neznamená bez občanů EU vůbec nic. To vedení ale zapomnělo na svoji závislost na občanech a občané zase zapomněli na svoji moc. Na tu příslovečnou moc zdánlivě bezmocných, jak o tom psal kdysi Havel. Takže rozpomenout se na tohle a jít trochu do sebe, ujasnit si, co chceme a proč, vzkřísit skutečné evropské hodnoty, vzdát se přebujelé byrokracie, politické korektnosti a stupidní rozmařilosti (astronomické platy sloužících bruselských úředníků, neuvěřitelně vysoké penze vysloužilých bruselských úředníků, idiotské stěhování z Bruselu do Štrasburku a zase zpátky), tím bychom měli začít.

Také se říká, že problém je v tom, že Evropanům chybí společný cíl. Může se objevit nějaký, který bude mít sílu sjednocovat a stát lidem za to, aby k němu většinově směřovali?

Někdy cesta může být ten cíl. Teď namísto spekulování o cílech a možném směřování, toho už bylo dost, je důležité vrátit se ke common sense, britsky řečeno, a začít dělat něco rozumného.

Je reálná hrozba, že se po rozpadu nebo rozvolnění EU střední a východní Evropa stane „kořistí“ Ruska a dojde k novému geopolitickému rozdělení?

Vždycky jsou tady nějaké reálné hrozby, a pokud si je uvědomujeme, snažíme se být ready, tedy reálně připraveni. Nyní se reálně nepřipravujeme na nic podstatného. Ani na globální konkurenční prostředí, ani na obranu svých hranic. Plýtváme penězi, pouštíme se do sociálních experimentů, vymýšlíme nová náboženství a bojíme se budoucnosti, Ruska, islámu, všeho. Že budeme něčí kořistí? No jasně, pokud nebudeme vědět, co chceme, samozřejmě se dříve nebo později staneme kořistí někoho, kdo to ví.

Je referendum správným nástrojem pro takové rozhodnutí, jako je odchod z EU? Tomáš Halík říká, že „tak to dopadá, když se rozhodnutí svěřují lidem, kteří o problému nemají ani páru“ a že „lidé, kteří hlasovali pro Brexit, si vůbec neuvědomovali, jaké to bude mít důsledky“.

Svěřit rozhodování o komplikovaných věcech povrchním lidem je skutečně nesmírně riskantní. Ale na vině přece není to referendum, nýbrž naše povrchnost. Takže buď omezíme demokracii, nebo něco uděláme s tou svojí povrchností.