„Fotbal v poslední době několikrát překročil hranici sportu a zamíchal se svým děním do společenského diskurzu v tématech jako rasismus nebo nacionalismus. Šlo například o reakci maďarského publika na poklekávání, jehož prostřednictvím hnutí Black Lives Matter využívá sport k boji proti rasismu. Maďarští fanoušci a fotbalisté ale v rámci nacionalistické, Orbánem podporované identity tuto symboliku odmítli,“ říká Kartous v rozhovoru dvou redaktorů Britských listů.

Před zápasy nepokleká ani česká fotbalová reprezentace, které se dotýká i další známý případ rasismu. „Pár měsíců před tím to byl například případ sporu mezi hráčem Slavie Praha Ondřejem Kúdelou a hráčem Rangers Glennem Kamarou. Kúdela byl obviněn z rasistických urážek a v České republice jsme mohli pozorovat takovou zvláštní identitární reakci, kdy se ozývalo, že je to sice rasista, ale náš, a proto ho budeme hájit,“ pokračuje Kartous.

Tomu přizvukuje Albín Sybera, který se zaměřuje zejména na případ Maďarska, v němž podle něj premiér Viktor Orbán využívá spor k posilování národní identity. „Na případu Maďarska jsme svědky toho, jaký zvláštní ekosystém dokázal Viktor Orbán stvořit. Jemu se podařilo skloubit mediální, ekonomické i politické zájmy do jednoho systému, nad kterým drží otěže, a v rámci tohoto systému funguje i tamní fotbalová reprezentace,“ tvrdí Sybera a dodává, že hodnotově v Evropě pomalu znovu vzniká ideové rozdělení na západ a na východ.

Sport se pak podle něj stává nástrojem politického boje, jako tomu bylo například za studené války. „Ale nemusíme chodit tak daleko, stačí si vzpomenout na systematický ruský státní doping před olympiádou v Soči, který byl zdokumentován poměrně přesně. Na tom je zajímavé, jak určité státní útvary, které mají v čele populisty až autokraty, využívají velké sportovní události k tomu, aby zdůraznily národnostní ideologii, protože žádnou jinou nemají,“ má jasno Sybera.

„Sport, zejména sport historicky zdůrazňující určitou nacionální příslušnost, zůstává silným pojítkem a vyjádřením hodnotové identity určité kultury. Jako takový se může stát přímým nástrojem k vyvolávání identitárního konfliktu jako v případě podezření na skupiny ruských fanoušků, které se snažily systematicky provokovat násilné konflikty během mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2016. Tehdy byl ruský tým za chování fanoušků z mistrovství vyloučen,“ připomíná Kartous.

Právě prostřednictvím sportu si pak lidé mohou posilovat svoje hodnotové postoje. „Je zřejmé a ukazuje se to na obranné reakci řady českých médií vůči rasistickému chování hráče Slavie, že podobné incidenty mohou významně upevnit určité hodnotové postoje, spojené s populistickou, liberální rétorikou odmítající lidská práva a jejich ochranu. Loajalita vůči příslušnosti ke klubu nebo národnímu týmu může sehrát významnou roli při hledání vlastního postoje k podobnému konfliktu. Jednoduše řečeno, český fanoušek Slavie nebo maďarský fanoušek reprezentace může generalizovat svůj postoj jako obranu normality proti údajně vyšinuté, multikulturní, politicky hyperkorektní Evropě,“ vysvětluje Sybera a opakuje, že prostřednictvím sportu se posiluje rozdíl mezi západem a východem.

Kartous pak dává do souvislosti reakci šéfa Slavie Jaroslava Tvrdíka na údajný rasismus a fakt, že Slavii vlastní čínská investiční společnost. „Angažovanost Jaroslava Tvrdíka a Miloše Zemana ve věci rasistických urážek fotbalisty Kúdely jim pomocí sportovní kmenovosti pomáhá získat pozitivní odezvu mezi podporovateli fotbalového klubu Slavia Praha, případně širší skupině českých fotbalových fanoušků podporujících Slavii v mezinárodních soutěžích. V tomto ohledu se investice čínských státních investorů do fotbalového klubu vyplácí zejména politicky. S emocemi vyvolanými Kúdelovým trestem za jeho zavrženíhodný rasismus se dá dále manipulovat a konstruovat kritiku západních zemí v Evropě jako údajně přehnaně korektní, a vrážet tak falešný hodnotový klín mezi postsocialistické země EU a země zejména ze severu a západu EU,“ říká Kartous.