Lidé, prezentující se jako „slušná společnost“, odmítají rasismus jako synonymum hlouposti. Ani ne tak proto, že ubližuje jiným, ale hlavně proto, že takový projev snižuje sociální status u dalších příslušníků „slušné společnosti“. Existuje však jedna výjimka. Skupina, u které je soustavné snižování a pomlouvání dovoleno, ba přímo podporováno.
Takovou skupinou je podle akademika Ondřeje Slačálka „Čecháček“ nebo též posměšně ironicky „slušný Čech“. „Ti se mohou stát věšákem na charakteristiky, které by, házeny na kteroukoli jinou skupinu (možná s výjimkou ‚Rusáků‘, vůči těm se také může skoro všechno), vyzněly jako nepřijatelné rasistické stereotypy,“ píše ve svém textu pro Revue Prostor.
Otevřeně tento paušální odpor propukl po volebním fiasku knížete – punkera. Kořeny však měl mnohem dříve. Už po roce 1990 podle autora mnozí lidé mimo Prahu nechápali, co je tak obdivuhodného na prezidentu Havlovi. Slačálek cituje z románu Nikdy nebylo líp Jaroslava Šerého: „Mimo Prahu ho před převratem nikdo neznal, a když jim ho pak média naservírovaly, nenáviděli ho od první chvíle, to mě šokovalo ještě dlouhý léta potom. Nebyl jsem žádnej velkej příznivec malýho tlučhuby, ale ten jasnej odsudek od mimopražskýho hlasu ulice mi dodnes vrtá hlavou.“
A takto si Václava Havla připomínají v Praze:
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jav
